Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 69/97

Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci stěžovatelů E.N. a A.B., obou zastoupených JUDr. M.Ř., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. , ze dne 11. 11. 1996, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 2. 1997 domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. , ze dne 11. 11. 1996. Uvedl, že vedlejší účastník řízení - B.P. v P., podal proti stěžovatelům žalobu, v níž se domáhal určení neplatnosti dohody o vydání domu s pozemky v k. ú. S., uzavřené mezi nimi a registrované dne 24. 1. 1992 Státním notářstvím pro P. pod sp. zn. 5 REH 14/92. Obvodní soud pro Prahu 5 svým rozsudkem, sp. zn. , ze dne 3. 5. 1996, žalobě částečně vyhověl. K odvolání stěžovatelů projednal věc Městský soud v Praze, který napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání podle , které Nejvyšší soud ČR shledal přípustným a svým rozsudkem ze dne 20. 10. 1999 dovolání zamítl.

Stěžovatelé nesouhlasí s názorem Městského soudu v Praze, že napadení dohody o vydání věci podle , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, je přípustné podle obecných ustanovení . Na podporu svého názoru uvádějí, že tento zákon je zákonem speciálním a možnost takového druhu žaloby nepřipouští, resp. s ní nepočítá. Naopak prý vychází z určité míry volnosti posouzení povinné osoby, nakolik může restituční výzvě vyhovět, a v případě kladného posouzení a uzavření dohody o vydání věci se pak jedná o takový volní projev, který nepodléhá přezkumu. Zde stěžovatelé odkazují na publikovaný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích (Právní rozhledy č. 4/1996). Stěžovatelé nesouhlasí ani s posouzením naléhavého právního zájmu na straně žalobce.

Podle názoru stěžovatelů došlo postupem obecných soudů k porušení a a 4 d, jakož i k porušení a 95 odst. 1y ČR.

Účastník řízení Městský soud v Praze ve svém písemném vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že dospěl k závěru, že dohodu o vydání věci, uzavřenou podle , ve znění pozdějších předpisů, lze stejně jako jiné právní úkony přezkoumat z hlediska její platnosti, ať již zcela či zčásti ( obč. zákoníku) soudem. K podání žaloby pro neplatnost takové smlouvy je pak nepochybně věcně legitimován subjekt samotného právního úkonu. Pokud jde o spornou polovinu předmětných nemovitostí, původně vlastnicky patřících D.J., který žije, nemohlo dojít k nástupnictví podle , ve znění pozdějších předpisů. A.B. a E.N. tak nemohli platně nabýt, a to ani smluvně, více, než v jakém rozsahu svědčil nárok podle hmotného práva po jiném spoluvlastníkovi, tj. po zemřelé matce stěžovatelů. Z těchto svých závěrů nemá odvolací soud důvodu ustupovat, stejně jako pokud jde o nedostatek písemné výzvy ohledně pozemku, bez níž není dán ani nárok. Dohoda o vydání věci by byla v odvoláním napadené části neplatná i v případě přechodu nemovitostí do vlastnictví obce dnem účinnosti , tj. dnem 24. 5. 1991, neboť by i povinnost vydat věc přešla na jejího nabyvatele. Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud I. stupně k ústavní stížnosti pouze odkazuje na odůvodnění svého rozsudku. B.P. v P., Ústavnímu soudu sdělil, že žaloba na určení neplatnosti právního úkonu, kterou podal u Obvodního soudu pro Prahu 5, byla výsledkem šetření, prováděných z podnětu likvidátora. Výsledkem tohoto šetření bylo zjištění, že došlo k porušení zákona a podle bylo nutno považovat právní úkon za neplatný. Ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.

II.

Po přezkoumání formálních náležitostí ústavní stížnosti je nutno konstatovat, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Podle zjištění Ústavního soudu podali stěžovatelé proti rozsudku Městského soudu v Praze, proti němuž směřuje ústavní stížnost, podle dovolání. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. , ze dne 20. 10. 1999, bylo dovolání zamítnuto. Toto rozhodnutí bylo podle sdělení Obvodního soudu pro Prahu 5 právnímu zástupci stěžovatelů doručeno dne 8. 12. 1999 a právnímu zástupci vedlejšího účastníka dne 3. 1. 2000. Právě toto rozhodnutí Nejvyššího soudu je nepochybně tím pravomocným rozhodnutím, jež ústavní stížností musí být v prvé řadě napadeno [, odst. 2 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Ústavní soud již dříve ve svých rozhodnutích (např.

sp. zn.

,

,

), od nichž nemá důvodu se odchylovat, judikoval, že smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [ písm. d)y, , odst. 3 písm. a) ve znění pozdějších předpisů]. K této nápravě však nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku poskytovaném zákonem k ochraně práva. Rozhodnutí o ústavní stížnosti směřující jen proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu by totiž v projednávané věci vedlo k tomu, že rozhodnutím Ústavního soudu by rozhodnutí Nejvyššího soudu zůstalo nedotčeno, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty. Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Stejně tak je nutno podle názoru Ústavního soudu posuzovat situaci, kdy sice stěžovatel všechny procesní prostředky k ochraně práva sice využil, avšak ústavní stížností právě rozhodnutí o posledním opravném prostředku nenapadl, čímž nevyčerpal všechny možnosti, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

Vzhledem k výše uvedenému vyčkal Ústavní soud v daném případě, zda ve lhůtě stanovené v , ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelé svou ústavní stížnost výslovně doplní o návrh na zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, či zda podají ústavní stížnost novou. Jelikož však zákonem stanovená 60 denní lhůta k podání ústavní stížnosti marně uplynula, a to i přes upozornění Ústavním soudem ze dne 9. 2. 2000, nezbylo Ústavnímu soudu s ohledem na uvedené okolnosti, které jsou podle jeho názoru natolik evidentní a pro rozhodnutí o ústavní stížnosti relevantní, než ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 6. března 2000