Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 584/99

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti S. N., zastoupeného JUDr. J. B., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 31. 8. 1999, čj. -35, a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 21. 4. 1999, čj. -19, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byla dne 30. 12. 1999 doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 31. 8. 1999, čj. -35, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 21. 4. 1999, čj. -19, v části žalobě vyhovující co do částky 33 758,70 Kč a částečně změněn v části týkající se úroků z prodlení.

Stěžovatel uzavřel dne 7. 10. 1995 se společností Z. I., spol. s r. o. jako prodávajícím kupní smlouvu, jejímž předmětem bylo dodání zboží označené jako D119 UNIVERSAL v ceně 1 798,- DEM a D 420-20 SYNCRO CLIK v ceně 249,- DEM. Podle podmínek sjednaných v kupní smlouvě měl stěžovatel zaplatit kupní cenu ve sjednaných splátkách, a to v korunách dle kurzovního lístku České národní banky, dle kurzu valuty - prodej v den placení zálohy. Prodávající se na základě kupní smlouvy zavázal k dodání předmětného zboží do 28 dnů od připsání poslední dohodnuté zálohy kupní ceny na účet prodávajícího u peněžního u. V předmětné kupní smlouvě nebyla dohodnuta možnost odstoupení od smlouvy, byla pouze sjednána smluvní pokuta v případě porušení smluvních povinností kupujícího - stěžovatele ve výši 25 % smluvní ceny zboží dle .

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozsudky byla porušena jeho práva, zejména právo, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích. Soudy se vůbec nezabývaly otázkou existence smluvního závazku, nevyzvaly žalobkyni, aby uvedla a navrhla důkazy ohledně scházejících

1

skutkových tvrzení a tím porušily rovnost účastníků řízení. Soudy porušily dle tvrzení právo stěžovatele na spravedlivý proces, nebot' připustily jako důkaz u označenou v žalobě jako "přepočet splátek" a z této y vycházely při rozhodnutí. Stěžovatel je přesvědčen, že v řízení před obecnými soudy došlo nejen k porušení procesních předpisů, ale i k porušení y, a to k porušení zaručeného práva na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným , o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření účastníků řízení, a to Krajského soudu v ústí nad Labem a Okresního soudu v Liberci, vyjádření vedlejšího účastníka řízení společnosti Z. I., spol. s r. o., a připojil si spis Okresního soudu v Liberci, sp. zn. .

Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření ze dne 3. 2. 2000 uvedl, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou. Tzv. "přepočet splátek" je listinným důkazem podle . Nejde o pouhé tvrzení žalobce, ale o opis kurzovního lístku České národní banky, proti jehož správnosti žalovaný nic nenamítal. Skutečnost, že po 13. 10. 1995 přestal být zveřejňován kurzovní lístek pro valuty - prodej a valuty - nákup, nemá žádný právní význam. Rozhodné je, že objektivně tento kurzovní lístek existoval, takže na něj oba účastníci mohli odkázat. Navíc je veřejně přístupný v každé bance.

Okresní soud v Liberci ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 18. 2. 2000 plně odkázal na oba napadené rozsudky. Stížnost označil jako zjevně neopodstatněnou. Soud rovnost účastníků řízení a tím i právo stěžovatele na spravedlivý proces neporušil. Důvody uváděné ve stížnosti mohl stěžovatel použít během řízení u okresního soudu a dále i u soudu odvolacího, ale neučinil tak. Existence smluvního závazku byla v řízení prokázána kupní smlouvou, která byla uzavřena v souladu s a má všechny náležitosti, které požaduje. Shodná vůle stran byla potvrzena podpisy účastníků. Stěžovatel se v této kupní smlouvě zavázal zaplatit kupní cenu uvedenou v německých markách s tím, že cena je splatná v korunách podle kurzovního lístku České národní banky dle kurzu valuty - prodej v den placení zálohy. Podle věty druhé soud rozhoduje, který z navrhovaných důkazů provede. Okresní soud proto navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

Vedlejší účastník řízení společnost Z. I., spol. s r. o., ve svém vyjádření ze dne 15. 2. 2000 uvedla k námitkám stěžovatele, že stěžovatel u jednání Okresního soudu v Liberci dne 21. 4. 1999 uvedl, že kupní smlouvu podepsal, ale nepovažoval ji za závažnou. Neuvedl však žádné argumenty, pro které by se soud musel zabývat otázkou absolutní či relativní neplatnosti této smlouvy s výjimkou námitky v čísle objednaného zboží, kterou se oba soudy zabývaly. Stěžovatel dále poukazuje na to, že žalovaná kupní cena se opírá o "přepočet splátek", který má nulovou důkazní hodnotu. Pokud se stěžovatel domníval, že výše kupní ceny je přepočtena špatně, mohl tuto námitku uplatnit v řízení kteréhokoliv stupně. Eventuální špatný propočet by pak nemohl způsobit absolutní neplatnost kupní smlouvy, ke které soud musí přihlížet ze zákona, ale mohl by mít pouze dopad na výši požadované částky. Tuto námitku však stěžovatel nevznesl ani v odvolacím řízení, u kterého byl zastoupen právním zástupcem. Bylo by nad rámec ustanovení , kdyby kterýkoliv ze zúčastněných soudů poučoval účastníka řízení o jeho možnostech v rámci hmotného práva. Teprve v tomto případě by došlo k narušení rovnosti stran, ovšem zde v neprospěch vedlejšího účastníka, tj. žalobce. Oproti tomu je třeba upozornit na ustanovení odst. l a , kdy účastník řízení je ze zákona povinen označit důkazní prostředky k prokázání svých tvrzení. Tvrzení vedlejšího účastníka, prokázaná důkazy přiloženými k žalobě, nebyla

2

3

stěžovatelem napadena a nebylo z jeho strany navrhováno jiných důkazů. To, že svého práva bránil se proti žalobě nevyužil stěžovatel, nyní podle názoru jeho právního zástupce, v plném rozsahu, neznamená porušení rovnosti stran ze zavinění kteréhokoliv ze soudů. Z důvodu, že nedošlo k porušení základního práva stěžovatele, navrhuje vedlejší účastník zamítnutí návrhu.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozsudků zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovateli, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících obecných soudů, a to při respektování skutečnosti, že ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu písm. d) y ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o nároku vedlejšího účastníka věcí posouzení obecných soudů, na jejichž argumenty uváděné v odůvodnění napadených rozsudků ústavní soud odkazuje.

Ústavní soud konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry a hodnocením důkazů v rozsudcích obecných soudů. Ústavní soud již vícekrát judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudu podle článku 82 y vyplývá, mimo jiné zásada volného hodnocení důkazů. Je-li tato zásada, vyjádřená v ustanovení respektována, a tak tomu podle názoru ústavního soudu v předmětné věci bylo, není ústavní soud oprávněn hodnocení důkazů znovu "hodnotit", a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením případně neztotožňoval. Skutečnost, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá samo o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. např. nález

sp. zn.

publikovaný pod č. 39, Sbírka nálezů a usnesení ústavního soudu, svazek 3, str. 281).

Podle přesvědčení Ústavního soudu rozsah práva na spravedlivý proces vyplývající z čl. 6 odst. 1 Úmluvy není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotně právním poměrům. Zásadám spravedlivého procesu podle tohoto článku Úmluvy je třeba rozumět tak, že v souladu s obecným procesním předpisem - v řízení před obecným soudem musí být účastníku zejména zaručeno, že jeho věc bude projednána veřejně, v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tyto zásady byly v souzené věci dodrženy.

Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá i y, podle kterého jsou si všichni účastníci v řízení rovni. Zásada rovnosti účastníků neznamená, že by byl soud povinen vyhovět všem návrhům účastníků, případně dbát na to, aby důkazy provedené z jejich podnětu byly v určitém (úměrném) poměru. Stěžovatel kromě pouhých tvrzení nepředložil žádný důkaz, kterým by vyvracel to, k čemu ve svých rozsudcích došly obecné soudy. Není úkolem Ústavního soudu napravovat situaci, kdy stěžovatel v řízení neunesl důkazní břemeno.

Ústavní soud hodnotil, zda proces jako celek splňoval kritéria spravedlivého procesu, kterým se ve smyslu jeho judikatury i judikatury Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku rozumí především to, byl-li v tomto procesu dodržen princip tzv. "rovnosti

3

4

zbraní". Ani v tomto směru však Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí.

Je tedy zřejmé, že napadeným rozhodnutím obecných soudů nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, která jsou zaručena ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle y ČR.

Stěžovatel svým podáním současně vznesl návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle ustanovení , o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem byl podaný návrh posouzen jako zjevně neopodstatněný, nepřipadá navrhovaný odklad vykonatelnosti v úvahu a ústavní soud se touto otázkou nezabýval.

Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení , o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením

Odmítnout.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 8. března 2000

Vojtěch Cepl

předseda senátu Ústavního soudu

4