Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 531/99

Ústavní soud rozhodl dne 9. března 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti 1) B. S., 2) B. S., obou zastoupených Mgr. D. S., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 8. 1999, čj. -957,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovanému usnesení Městského soudu v Praze, zamítajícímu stížnost stěžovatelů proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20. 6. 1999, čj. -937, kterým byla zamítnuta jejich žádost o propuštění z vyhošťovací vazby na svobodu, stěžovatelé tvrdí, že tímto rozhodnutím bylo zasaženo do jejich práv zaručených v článku 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelé uvádějí, že byli uznáni vinnými trestným činem nedovoleného překročení státní hranice podle ustanovení § 171a odst. 1, 2 písm. b), c) trestního zákona a každému z nich byl uložen trest odnětí svobody v trvání 21 měsíců a trest vyhoštění na dobu neurčitou. Dnem vykonání trestu odnětí svobody byli vzati do vyhošťovací vazby, ve které jsou dosud, neboť se nepodařilo zajistit cestovní doklady potřebné k jejich vyhoštění, a jejich slib, že po propuštění z vyhošťovací vazby opustí území ČR, nebyl přijat. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že jejich dosavadní pobyt ve vyhošťovací vazbě je v rozporu s Úmluvou, a proto žádají Ústavní soud, aby prověřil, zda obecný soud postupoval podle ustanovení § 350d trestního řádu a bezprostředně po právní moci rozsudku požádal Policii ČR o zajištění cestovních dokladů a dále, jakým způsobem a s jakým úsilím se Policie ČR snaží tyto cestovní doklady zajistit. Stěžovatelé rovněž vyjádřili nesouhlas s názorem obecného soudu vyjádřeného v napadeném rozhodnutí o tom, že pokud probíhá řízení o návrhu na přiznání statutu uprchlíka, musí vyhošťovací vazba trvat. Podle jejich názoru mohou být umístěni v uprchlickém táboře a být podrobeni pouze administrativnímu omezení svobody. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelé žádají Ústavní soud o zrušení napadeného rozhodnutí.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. , Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 9. 4. 1998, čj. -755, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 1998, čj. -807, byli oba stěžovatelé uznáni vinnými trestným činem nedovoleného překročení státní hranice dle ustanovení § 171a odst. 1, 2 písm. b),c) trestního zákona a odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání 21 měsíců. Podle ustanovení § 57 odst. 1, 2 trestního zákona jim byl zároveň uložen trest vyhoštění z území ČR na dobu neurčitou. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 31. 7. 1998, čj. -847, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 1998, čj. -868, byli podle ustanovení § 350c odst. 1 trestního řádu vzati do vyhošťovací vazby, která se započítává ode dne 11. 8. 1998 okamžikem propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Podle názoru obecných soudů byl důvod pro uvalení vyhošťovací vazby naplněn, neboť stěžovatelé ve spojení s dalšími osobami organizovali přechody běženců přes státní hranici České republiky převážně do Německa, přičemž ne všechny osoby, se kterými byli v kontaktu, byly zajištěny, a stěžovatelé by mohli měněním své identity, míst pobytů apod. mařit výkon trestu vyhoštění. Z úředního záznamu ze dne 15. 10. 1998, založeného ve spisu pod č. l. 878, vyplývá, že Policie ČR požádala indické velvyslanectví o vydání náhradních cestovních dokladů stěžovatelů již dne 19. 6. 1998, avšak přes opakované urgence zastupitelský úřad zůstal nečinný. Stěžovatelé proto požádali o propuštění z vyhošťovací vazby a navrhli její nahrazení slibem. Ve své žádosti uvedli, že mají informace o tom, že indická ambasáda jejich cestovní doklady nevydá, a slíbili, že si své záležitosti zařídí sami a co nejrychleji vycestují z ČR. Obvodní soud pro Prahu 7 jejich žádost zamítl. Stěžovatelé proti tomuto rozhodnutí podali stížnost a zároveň se obrátili na Ministerstvo vnitra ČR se žádostí o přiznání postavení uprchlíka. Dopisem ze dne 30. 7. 1999 sdělil Obvodnímu soudu pro Prahu 7 vedoucí cizineckého odboru ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Policejního prezídia ČR, že se pokusí zajistit vystavení dokladů diplomatickou cestou prostřednictvím Ministerstva zahraničních věcí ČR. Zároveň poskytl obvodnímu soudu informaci o tom, že úředník indického velvyslanectví navštívil dne 30. 9. 1998 stěžovatele ve věznici a zjistil, že tito nejsou schopni poskytnout žádný uspokojivý důkaz o své indické státní příslušnosti, avšak tvrdí, že mají své cestovní doklady na místě, kde byli zatčeni. Ústavní stížností napadeným usnesením Městský soud v Praze stížnosti stěžovatelů jako neopodstatněné zamítl a v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že důvody vyhošťovací vazby trvají a že slib stěžovatelů, že po propuštění na svobodu urychleně vyřídí své záležitosti a opustí území ČR, je popírán jejich žádostí o přiznání postavení uprchlíka. V této věci bylo zahájeno správní řízení a do doby, než bude rozhodnuto, nelze podle ustanovení písm b) , o uprchlících, a s ohledem na a 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků žadatele vyhostit.

Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Městského soudu v Praze z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle ustanovení čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy nikdo nesmí být zbaven svobody kromě případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem; takovým případem uvedeným pod písm. f) je zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody k zabránění nepovolenému vstupu osoby na území, nebo zbavení svobody osoby, proti níž probíhá řízení o vyhoštění nebo vydání. Podle ustanovení § 350c trestního řádu hrozí-li obava, že odsouzený se bude skrývat nebo jinak mařit výkon trestu vyhoštění, může předseda senátu rozhodnout o vzetí odsouzeného do vyhošťovací vazby, nerozhodne-li o jejím nahrazení zárukou, slibem nebo peněžitou zárukou. Byl-li odsouzený vzat do vyhošťovací vazby, požádá předseda senátu o zajištění cestovních dokladů potřebných k výkonu trestu vyhoštění Policii České republiky. Na řízení o vyhošťovací vazbě se užijí ustanovení hlavy čtvrté oddílu prvního trestního řádu.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že neznají podrobně soudní spis, ale že by uvalenou vyhošťovací vazbu bylo možno považovat za nezákonnou, pokud obvodní soud nepožádal o vydání cestovních dokladů současně s nařízením výkonu trestu vyhoštění. Tvrzení o porušení ústavně zaručených práv nelze stavět na hypotetických dohadech, pokud stěžovatelé nemají možnost sami se seznámit se spisovým materiálem, může tak za ně učinit jejich právní zástupce. V této souvislosti Ústavní soud neshledal, že by postup předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 7 byl v rozporu s ustanoveními o výkonu trestu vyhoštění, neboť žádost soudu o zajištění cestovních dokladů stěžovatelů Policií ČR tak, aby trest vyhoštění bezprostředně navazoval na výkon trestu odnětí svobody soudu, byla podána v přiměřené lhůtě (dne 29. 7. 1998, č. l. 829 a 835). Příslušné orgány, které ve věci realizace výkonu trestu vyhoštění konají, činí tak v přiměřených lhůtách. Případné průtahy, ke kterým dochází ze strany indického zastupitelského úřadu, však není možné vykládat ve prospěch stěžovatelů. Co se týče nesouhlasu stěžovatelů ohledně názoru obecného soudu o nutnosti trvání vyhošťovací vazby za situace, kdy probíhá řízení o návrhu na přiznání postavení uprchlíka, Ústavní soud konstatuje, že tento závěr z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá. Konstatuje se zde pouze, že slib stěžovatelů, že po propuštění na svobodu urychleně opustí území ČR, je popírán jejich vlastní žádostí o přiznání postavení uprchlíka a uvádí se příslušná ustanovení zákona o uprchlících a Úmluvy o právním postavení uprchlíků, podle kterých po dobu správního řízení nelze žadatele vyhostit.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , z důvodu zjevné neopodstatněnosti odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 9. března 2000

JUDr. Vladimír Čermák

předseda senátu