Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 550/99

Ústavní soud rozhodl dne 9. 3. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A. a S. L., obou zastoupených JUDr. P. S., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. srpna 1999, sp. zn. , rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. června 1997, sp. zn. , a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 30. ledna 1996, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ ,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadli stěžovatelé usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. srpna 1999 ( -70) a tvrdili, že označený soud jako orgán veřejné moci svým rozhodnutím porušil jejich ústavně zaručená práva daná a d, ( ) a y ČR; aniž by svá tvrzení z hlediska ochrany ústavnosti blíže rozvedli nebo odůvodnili, v obsáhlé polemice s rozhodovacími důvody Nejvyššího soudu ČR navrhli, aby Ústavní soud svým nálezem rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a spolu s ním také rozsudek Krajského soudu v Brně

( ) a rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ( -20) zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak z odůvodnění jí napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že stěžovatelé ve své restituční věci v řízení před obecnými soudy (viz shora) neuspěli se svým návrhem, aby vedlejší účastníci (v řízení před obecnými soudy odpůrci) byli rozsudkem nahrazujícím projev vůle odpůrců zavázáni ve znění navržené dohody vydat jim nemovitosti v tomto návrhu blíže popsané a označené; po provedeném dokazování dospěly obecné soudy I. a II. stupně ke shodnému závěru, že ačkoli jsou stěžovatelé oprávněnými osobami ( , ve znění pozdějších předpisů), není jejich návrh důvodný pro nedostatek zákonných podmínek na straně odpůrců. Dovolací soud rozhodující o stěžovateli podaném dovolání ( ) toto dovolání odmítl [ , ], když shledal, že dovolání v rozsahu vymezeném stěžovateli pod zákonnými kritérii neobstojí, neboť jimi vymezené otázky nemají povahu otázky zásadního významu.

Odůvodnění ústavní stížnosti, byť rozsáhle provedené, vytýká - stručně shrnuto - obecnému soudu III. stupně a nepřímo také obecným soudům nižšího stupně, že se nezabývaly s právní konstrukcí stěžovatelů, k níž jednak svého vlastnictví k posuzovaným nemovitostem nikdy pro výroky rehabilitačního soudu (usnesení Městského soudu v Brně ve věci ) nepozbyli, jednak že vedlejší účastníci v rozporu se zjištěními obecných soudů tyto nemovitosti nabyli za protiprávního zvýhodnění, případně v rozporu s tehdy platnými předpisy ( ); takto míří vývody ústavní stížnosti proti věcné správnosti či legalitě rozhodnutí obecných soudů.

V posléze naznačených souvislostech však stěžovatelé přehlíží, že podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu takový přezkum, o jaký v ústavní stížnosti usilují, nespadá do pravomoci Ústavního soudu (k tomu srov. např.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha, 1995 a další), když existenci zvláštních podmínek, za nichž by ingerence Ústavního soudu do jurisdikce obecných soudů byla přípustná, ani netvrdí a když je v posuzované věci ani Ústavní soud sám nezjistil; tvrzení stěžovatelů, že byli zkráceni na ústavně zaručeném právu na soudní ochranu ( d) nemá proto ve stavu věci nijakou oporu.

Obdobně bylo třeba odmítnout tvrzení stěžovatelů, co do porušení práv plynoucích z d, neboť i zde Ústavní soud již dříve ve svých rozhodnutích vyložil, jaké právo z označeného článku plynoucí je ve vztahu k ústavní ochraně třeba chápat a za jakých podmínek mu lze takovou ochranu poskytnout (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 41, Praha 1995); protože i v tomto případě jde o ustálenou praxi Ústavního soudu, pro odůvodnění tohoto rozhodnutí zcela postačí na tuto praxi stěžovatele odkázat, aniž by se jevila potřeba k zásadám takto již dříve vyloženým cokoli podstatného dodávat.

Pro takto rozvedené důvody byla ústavní stížnost stěžovatelů posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti je dána především konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo posléze rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 9. března 2000