Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 283/99

Ústavní soud rozhodl dne 9. 3. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů ing. V. a E. M., obou zastoupených JUDr. A. Š., advokátkou, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. února 1999, sp. zn. , rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. června 1998, sp. zn. , a rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 9. prosince 1996, sp. zn.

, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ ,

§ 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadli stěžovatelé pravomocná rozhodnutí obecných soudů všech tří stupňů, totiž rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne

23. února 1999 ( -352), rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. června 1998 ( -315) a rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne

9. prosince 1996 ( ), a tvrdili, že jmenované obecné soudy svými rozhodnutími porušily jednak jejich právo plynoucí z d, jednak řízení před nimi zatížily takovými procesními vadami, které mají charakter porušení práva na soudní ochranu ( d); podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, stručně shrnuto, že obecné soudy přehlédly, že posuzované nemovitosti

(v ústavní stížnosti a rozhodnutích obecných soudů blíže popsané a označené) stěžovatelé nabyli svého času v dobré víře a za okolností, z nichž nelze vyvodit jinak potřebné zákonné znaky ( , ve znění pozdějších předpisů). Procesní vady spočívají v tom, že v řízení před obecnými soudy "nebyl připuštěn důkaz o opaku" (vůči znaleckému posudku) a napadené rozhodnutí samo není v souladu s publikovaným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ( ) přesto, že "jeho závěry mají obecnou platnost". Po obsáhlé polemice s odůvodněními ústavní stížností napadených rozhodnutí posléze navrhli, aby Ústavní soud svým nálezem rozhodnutí obecných soudů všech tří stupňů (viz vpředu) zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Rozhodnutími obecných soudů bylo pravomocně rozhodnuto, že vlastnické právo ke stavební parcele a k domu na ní stojící ve V. přechází ve smyslu zákona o půdě (č. , ve znění pozdějších předpisů. ) na vedlejší účastnici (v řízení před obecnými soudy žalobkyni), když cena, za kterou stěžovatelé tyto nemovitosti nabyli, byla po provedeném dokazování posouzena jako cena nižší než cena odpovídající tehdy platným předpisům; co do podrobností, včetně právních závěrů, postačí pro odůvodnění tohoto usnesení odkázat stěžovatele na výstižné odůvodnění napadených rozhodnutí, která shledává Ústavní soud jako zcela odpovídající zákonu ( ), jímž proto ani z hlediska ochrany ústavnosti ( úst. ) nelze nic podstatného vytknout.

Co do vytýkaných procesních vad shledal Ústavní soud výtky stěžovatelů ve smyslu své ustálené rozhodovací praxe za nedůvodné, neboť - mimo jiné - stanovení rozsahu a způsobu dokazování spadá výlučně do pravomoci obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), když ingerence Ústavního soudu do jurisdikce soudů obecných je podmíněna zvláštními podmínkami (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 10, Praha 1995), které však v posuzované věci dány nejsou, a které stěžovatelé sami ani netvrdili. Ostatně vzhledem k tomu, že totožná rozhodnutí obecných soudů v téže věci byla - z podnětu vedlejší účastnice (žalobkyně) - již dříve podrobena ústavnímu přezkumu (

) a v procesním postupu obecných soudů nebyly shledány takové vady, které by měly charakter protiústavních zásahů do ústavně zaručených práv účastníků řízení, není zapotřebí se námitkami stěžovatelů podrobněji zabývat.

Pro takto rozvedené důvody byla ústavní stížnost stěžovatelů posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána především ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 9. března 2000