Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 357/99

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula o ústavní stížnosti J. S., zastoupeného advokátkou Mgr. M. H., proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - postupu České správy sociálního zabezpečení spojené s návrhem na zrušení čl. IV , kterým se mění a doplňuje , o sociálním zabezpečení, a , o nemocenském pojištění zaměstnanců, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím bývalého Úřadu důchodového zabezpečení (dále jen "ÚDZ") ze dne 21. 11. 1986 byl stěžovateli s účinností od 4. 12. 1986 přiznán starobní důchod ve výši 2.280 Kčs měsíčně. Rozhodnutím komise pro přiznávání osobních důchodů při Federálním ministerstvu práce a sociálních věcí ze dne 22. 3. 1988, které bylo obsahem sdělení sekretariátu ministra průmyslu ČSR ze dne 31. 3. 1988, sp. zn. Sekr. DVÚ 251 204 075, byl stěžovateli na návrh ministra průmyslu ČSR přiznán s účinností od 1. 3. 1988 osobní důchod 2.630 Kčs měsíčně.

Rozhodnutím ÚDZ ze dne 25. 6. 1990 došlo s účinností od 2. 8. 1990 k úpravě výše měsíční důchodové dávky stěžovatele na částku zákonného nároku (tj. 2.320 Kčs). Z obsahu spisu je zřejmé, že k této úpravě došlo na základě ustanovení čl. IV , kterým se mění a doplňuje , o sociálním zabezpečení, a , o nemocenském pojištění zaměstnanců (dále jen " "). Jedná se o změnu osobního důchodu na důchod starobní.

Stěžovatel dále dopisem ze dne 3. 5. 1999 podal ministrovi práce a sociálních věcí ČR stížnost "z důvodu odebrání měsíčního příspěvku 350 Kč", která byla postoupena k prošetření odboru vnitřní kontroly a stížností České správy sociálního zabezpečení (pozn. Česká správa sociálního zabezpečení je právním nástupcem bývalého ÚDZ; dále jen "ČSSZ"). Uvedený odbor ČSSZ v dopisu ze dne 24. 5. 1999 stěžovateli sdělil, že postup ÚDZ a následně ČSSZ byl v souladu s právními předpisy a upozornil jej na to, že vůči rozhodnutí ÚDZ ze dne 25. 6. 1990 měl možnost podat návrh na jeho soudní přezkoumání ve lhůtě uvedené v poučení o odvolání, jež toto rozhodnutí obsahovalo.

Stěžovatel v ústavní stížnosti proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - postupu ČSSZ - nejprve uvedl důvody a odkazy na právní úpravu, na jejímž základě docházelo ke změnám v jemu přiznávaném starobním a osobním důchodu a v jejich výši.

Stěžovatel především namítl, že se o zkrácení svého důchodu dozvěděl pouze od poštovní doručovatelky, na což prý ihned reagoval dopisem Federálnímu ministerstvu práce a sociálních věcí, které mu odpovědělo dopisem ze dne 18. 6. 1990, v němž prý "v podstatě přiznává, že patřím k občanům, kteří jsou postiženi krácením důchodů, přestože jsou u nich předpoklady zásluhovosti splněny". Stěžovatel dále uvedl, že poté, co se ze sdělovacích prostředků dozvěděl o rozhodnutí Spolkového ústavního soudu SRN ze dne 28. 4. 1999, jímž bylo "jednoznačně odsouzeno jakékoliv plošné krácení požitků přiznaných občanům", obrátil se dne 3. 5. 1999 na Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, které mu dopisem ze dne 11. 5. 1999 sdělilo, že stížnost byla postoupena ČSSZ k prošetření. ČSSZ stěžovateli následně dopisem ze dne 24. 5. 1999 sdělila, že celý její postup v jeho věci je v souladu s předpisy a uvedla, že údajně měl možnost podat odvolání proti rozhodnutí ÚDZ ze dne 25. 6. 1990. Stěžovatel však tvrdí, že mu "nikdy žádné rozhodnutí o zkrácení mého důchodu, ačkoliv je to již devět let, doručeno nebylo, čímž došlo k neodůvodněným průtahům v řízení a bylo mi v podstatě zabráněno využít řádných opravných prostředků".

Z toho stěžovatel dovozuje, že ČSSZ porušila d (dále jen " "), podle kterého lze státní moc uplatňovat pouze v případech a v mezích stanovených zákonem, a to tím, že ačkoliv tvrdí, že bylo dne 25. 6. 1990 vydáno rozhodnutí, do dne podání ústavní stížnosti mu nebyla schopna toto rozhodnutí doručit. Tím prý ČSSZ způsobila neodůvodněné průtahy v řízení a stěžovateli znemožnila využit řádné opravné prostředky. Podle stěžovatele - v důsledku jeho domněnky, že rozhodnutí ze dne 25. 6. 1990 ani vydáno nebylo - také došlo k neoprávněnému krácení jeho důchodu a tím k neodůvodněnému zásahu do jeho majetkových práv.

Stěžovatel dále tvrdí, že čl. IV (a na něj navazující usnesení vlády České a Slovenské Federativní republiky č. 333 ze dne 11. 5. 1990) je "ve své podstatě jakýmsi plošným 'trestem', ukládaným bez ohledu na případné 'zavinění' a ve svém důsledku odporuje Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, podle kterého nikdo nesmí být potrestán za čin, který nebyl trestný podle zákona v době, kdy byl spáchán a nepochybně odporuje také zásadě presumpce neviny. Stěžovatel uvádí, že tento zákon plošně postihuje všechny osobní důchody, ať již byly přiznány oprávněně či neoprávněně. Stěžovatel proto tvrdí, že plošné odebrání požitků přiznaných za určité zásluhy není v souladu s u, u ani s mezinárodními smlouvami podle y.

Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nálezem vyslovil buď ve výroku nebo v jeho odůvodnění, že postupem ČSSZ v řízení ve věci stěžovatelova důchodu došlo k neodůvodněnému zásahu do jeho práv a dále, aby zrušil čl. IV

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Česká správa sociálního zabezpečení a Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR.

ČSSZ ve svém vyjádření především uvedla, že předmětná ústavní stížnost není vůbec způsobilá senátního projednání, a to z několika důvodů. V prvé řadě je nepochybné, že rozhodnutí ČSSZ (tehdy ÚDZ) ze dne 25. 6. 1990 bylo stěžovateli doručeno do vlastních rukou dne 2. 7. 1990, o čemž bez jakýchkoliv pochybností vypovídá doručenka založená v dávkovém spisu. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neuplatnil proti předmětnému rozhodnutí opravný prostředek, nabylo toto rozhodnutí právní moci dne 2. 8. 1990. Podle ČSSZ je za této situace zřejmé, že celá koncepce, na níž je založena argumentace ústavní stížnosti - která vychází z tvrzení, že postupem ČSSZ bylo stěžovateli znemožněno uplatnění řádného opravného prostředku, a z tohoto důvodu napadá samotný postup ČSSZ z titulu jiného zásahu orgánu veřejné moci - postrádá jakékoli opory ve skutkovém i právním stavu. ČSSZ navíc konstatuje, že i v hypotetickém případě, tj. pokud by stěžovatel skutečně prokázal, že mu rozhodnutí ze dne 25. 6. 1990 nebylo doručeno do vlastních rukou, by předmětem ústavní stížnosti byla skutečnost spočívající ve faktickém snížení důchodové dávky, k čemuž došlo od 2. 8. 1990. Právě tato skutečnost by byla, podle ČSSZ, rozhodná pro počátek běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, neboť běh lhůty nemůže v tomto případě pochopitelně počínat právní mocí rozhodnutí, které by nebylo vůbec vydáno.

ČSSZ dále uvádí, že ústavní stížnost je zásadně možné uplatnit jen pro futuro, tedy s účinky postihujícími předmět ústavní stížnosti z doby od účinnosti a jedině jeho přechodná ustanovení definují podmínky, za kterých je možný zpětný účinek ústavní stížnosti, včetně přesného určení z hlediska běhu času (k tomu pro srovnání odkazuje na ).

ČSSZ ve vztahu k návrhu na zrušení čl. IV konstatuje, že ani tomuto požadavku nelze vyhovět, "neboť aktivní legitimace k uplatnění takového návrhu je v případě stěžovatele závislá na vyhovění samotné ústavní stížnosti".

ČSSZ mimo jiné (a pro úplnost) dodává, že problematika přípustnosti opravného prostředku proti předmětnému rozhodnutí je v daném případě ovlivněna také předpisy hmotného práva, neboť "dávka osobního důchodu byla dávkou fakultativní a z tohoto důvodu proti rozhodnutí o takové dávce nebyl opravný prostředek vůbec přípustný". Ustanovení připouštělo uplatnění opravného prostředku pouze proti rozhodnutí ÚDZ jen tehdy, jednalo-li se o zákonný nárok na dávku důchodového zabezpečení a věcný rozsah, tj. okruh těchto dávek byl v tomto ustanovení s odkazem na citovaného zákona taxativně vymezen.

Ve vztahu ke stěžovatelem uváděnému odkazu na rozhodnutí Spolkového ústavního soudu ČSSZ namítá, že přesahuje rámec řízení v souzené věci, ať již z toho důvodu, že Spolkový ústavní soud nedisponuje jurisdikcí na území ČR, ale také proto, že podle názoru ČSSZ nelze - po provedeném rozboru judikatury Spolkového ústavního soudu - ve prospěch stěžovatele "ničeho vytěžit".

ČSSZ proto navrhla, aby soudce zpravodaj vydal na základě a s přihlédnutím k ustanovení a v intencích téhož zákona usnesení, kterým se ústavní stížnost odmítá. ČSSZ na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.

Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále jen "MPSV") ve svém vyjádření uvedlo, že se stěžovatelův přiznaný osobní důchod v souladu s čl. IV změnil od 1. 5. 1990 na důchod, který předtím nahrazoval, tj. na důchod starobní, jehož výše byla rozhodnutím ÚDZ ze dne 25. 6. 1990 upravena na zákonnou výši, která úhrnem činila 2.320 Kčs. ÚDZ tím, že změnil osobní důchod na starobní důchod ve výši, na kterou vznikl zákonný nárok, se nedopustil podle MPSV žádného pochybení. MPSV kromě toho uvedlo, že osobní důchod nebyl ani před účinností vymahatelnou nárokovou dávkou. K námitce stěžovatele, že mu nebylo doručeno rozhodnutí ÚDZ o snížení důchodu ze dne 25. 6. 1990, MPSV uvedlo, že podle údajů ČSSZ je v dávkovém spise založena stěžovatelem podepsaná doručenka, podle níž rozhodnutí převzal dne 2. 7. 1990.

Podle názoru MPSV je však ústavní stížnost v prvé řadě nepřípustná, a to nejen s přihlédnutím k ust. , neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (nepodal odvolání proti rozhodnutí ÚDZ ze dne 25. 6. 1990), nýbrž i podle téhož zákona, neboť byla podána až devět roků po změně osobního důchodu na důchod starobní a po jeho snížení na zákonnou výši. MPSV na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

Stěžovatel uvádí, že ČSSZ (bývalý ÚDZ) porušila y (pozn.v části odst. 2), podle něhož lze státní moc uplatňovat pouze v případech a v mezích stanovených zákonem tím, že mu do dne podání ústavní stížnosti nebyla schopna doručit své rozhodnutí, o kterém tvrdí, že bylo vydáno dne 25. 6. 1990. Tím prý - jak již bylo uvedeno výše - ČSSZ způsobila neodůvodněné průtahy v řízení a stěžovateli znemožnila využit řádné opravné prostředky. Podle názoru stěžovatele navíc došlo - v důsledku jeho domněnky, že rozhodnutí ze dne 25. 6. 1990 ani vydáno nebylo - k neoprávněnému krácení jeho důchodu a tím k neodůvodněnému zásahu do jeho majetkových práv.

Tuto argumentaci akceptovat nelze. Ze správního spisu ČSSZ zn. 251 204 075 S, je totiž zřejmé, že ČSSZ (bývalý ÚDZ) vydala dne 25. 6. 1990 rozhodnutí (týkající se změny výše stěžovatelova důchodu na částku 2.320 Kčs), které bylo stěžovateli (podle obsahu doručenky založené ve spisu) prokazatelně doručeno do vlastních rukou dne 2. 7. 1990. Proto ČSSZ (bývalý ÚDZ) svým postupem nevybočila z mezí stanovených zákonem a proto nedošlo ani ke stěžovatelem tvrzenému porušení příslušného ustanovení y.

Pokud tedy stěžovatel brojí nikoli proti uvedenému rozhodnutí ČSSZ (bývalého ÚDZ), ale proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - postupu ČSSZ (bývalého ÚDZ) dopouští se omylu. Jestliže se domníval, že rozhodnutí ČSSZ (bývalého ÚDZ), které mu bylo doručeno do vlastních rukou dne 2. 7. 1990, nebylo vydáno v souladu s právním řádem, měl toto rozhodnutí napadnout způsobem a ve lhůtě pro tento případ právním řádem předvídaným. Nebyla to proto ČSSZ, která by způsobovala neodůvodněné průtahy v řízení a stěžovateli znemožnila využít řádný opravný prostředek.

Podle názoru Ústavního soudu proto nezůstává ani hypotetickou stěžovatelova domněnka, že rozhodnutí ze dne 25. 6. 1990 vydáno nebylo, a že v důsledku toho došlo k neoprávněnému krácení jeho důchodu a k neodůvodněnému zásahu do jeho majetkových práv. Je tedy zřejmé, že jiným zásahem orgánu veřejné moci - postupem České správy sociálního zabezpečení nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle y.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení ].

Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti se Ústavní soud rovněž nezabýval návrhem na zrušení čl. IV , kterým se mění a doplňuje , o sociálním zabezpečení, a , o nemocenském pojištění zaměstnanců. Jde o návrh pouze akcesorický, který sdílí právní osudy odmítnuté ústavní stížnosti.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. března 2000

JUDr. Vladimír Klokočka

předseda senátu Ústavního soudu