Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 115/99

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti L. F., zastoupeného JUDr. E. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 1998, č. j. -171, t a k t o :

Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní soud podle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl, neboť se jedná o podání zjevně neopodstatněné.

Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatel v záhlaví usnesení uvedené rozhodnutí odvolacího soudu, který ve vztahu ke stěžovateli (dříve prvnímu žalovanému) ve vyhovujících výrocích ve věci samé změnil rozsudek soudu prvého stupně tak, že zamítl žalobu, ukládající povinnost stěžovateli zaslat prof. Ing. R. Z., DrSc. (dříve žalobci) písemnou omluvu s textem v tomto rozhodnutí uvedeném a dále zamítl část žaloby ukládající povinnost stěžovatele zaplatit žalobci 20.000,- Kč. Do částky 80.000,- Kč byl výrok soudu prvého stupně potvrzen. Návrh na připuštění dovolání byl tímto rozsudkem zamítnut.

Z napadeného rozsudku dále Ústavní soud zjistil, že námitkami obsaženými v ústavní stížnosti argumentoval navrhovatel již v odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně, takže z důvodu odvolání bylo povinností Vrchního soudu v Praze se jimi podrobně zabývat. Vzhledem k tomu, že tento soud dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele bylo částečně důvodné, rozhodl tento soud jak bylo shora uvedeno.

V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel shrnul předchozí průběh a výsledky řízení, když předmětná právní věc byla po usnesení vrchního soudu a jeho následném zrušení rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR znovu vrácena Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.

Navrhovatel nesouhlasí s právním názorem dovolacího soudu, pokud tento ve svém rozhodnutí ze dne 25. 3. 1998, sp. zn. , vycházel z právního názoru ( obdobně viz

sp. zn.

), že pokud označení žalovaného neumožňuje přesnou identifikaci v tom smyslu, zda jde o osobu fyzickou či právnickou, jedná se o nesprávné podání, které lze jako vadu odstranitelnou napravit postupem podle

Podle tvrzení stěžovatele tento nedostatek řízení, zjištěný Nejvyšším soudem ČR, t. j., že žalovaný (stěžovatel) byl po celé řízení nesprávně označován a bylo střídavě doručováno jak na adresu stěžovatele, tak i na adresu žalovaného Vydavatelství Š. spol. s r. o., nebyl po celé řízení odstraněn a vrchní soud bez dalšího rozhodl tak, že zamítl žalobu v části, týkající se uložení povinnosti k omluvě právě z toho důvodu, že Vydavatelství Š. spol. s r. o. není ve věci pasivně legitimováno a rovněž zamítl žalobu do částky 20.000,- Kč. Navrhovatel se domnívá, že v případě, když odvolací soud zvolil postup ve smyslu § 13 odst. 2, odst. 3 o. z. a vyloučil možnost postupu dle § 13 odst. 1 o. z. jen z tohoto důvodu, že text omluvy byl chybně formulován, nemůže tato skutečnost jít k tíži stěžovatele.

Navrhovatel v postupu soudů obou stupňů spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu d, když obdobně toto porušení dopadá i na Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a na Úmluvy. Z těchto důvodů navrhuje stěžovatel zrušení napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze.

Stěžovatel ve svém podání uvedl, že současně s ústavní stížností podal proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze dovolání. Ústavní soud proto z procesní opatrnosti vyčkal rozhodnutí tohoto soudu. Dne 9. 2. 2000 obdržel Ústavní soud rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 12. 1999, č.j. -192, , ze kterého zjistil, že dovolání stěžovatele v právní věci shora označené, bylo citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR odmítnuto. Dovolací soud konstatoval, že dovolání bylo sice podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem a ve lhůtě stanovené pro toto podání , když nese obsahové i formální znaky, požadované ustanovením , přes tuto skutečnost však není dovolání stěžovatele možno posoudit jinak než jako nepřípustné. Dovoláním lze totiž napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení jen tehdy, pokud to zákon připouští. V daném případě, konstatuje dovolací soud, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně, kterým soud prvostupňový rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku z toho důvodu, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Z obsahu spisu je však zřejmé, že nejde jak o tento popsaný případ, tak ani o možnost uvedenou v ustanovení

Vzhledem k tomu, že dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, zabýval se Ústavní soud obsahem ústavní stížnosti, směřující proti napadenému rozsudku Vrchního soudu v Praze. V této souvislosti znovu zdůrazňuje, že námitky obsažené v ústavní stížnosti jsou totožné s těmi, kterými se zabýval a vypořádal vrchní soud v průběhu odvolacího řízení. Odůvodnění napadeného rozsudku ústavní soud považuje skutkové a právní závěry, uvedené v napadeném rozhodnutí za správné a úplné a nepovažuje postup tohoto soudu jak v průběhu řízení, tak i v rozhodování za porušení či vybočení z konstantních procesních předpisů, zajišťujících oběma stranám řízení rovné postavení při zachování principů spravedlivého procesu, když nesouhlas s právními názory obecných soudů pak ve smyslu konstantní judikatury ústavního soudu nezakládá protiústavnost ústavní stížností dotčených rozhodnutí.

Ústavní soud považuje proto ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, neboť veškeré argumenty stěžovatele byly obecnými soudy všech stupňů zcela spolehlivě a objektivně vyvráceny.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

Vojtěch Cepl

předseda senátu ÚS

V Brně dne 22. února 2000