Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
33186.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 500/99
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelů M. B., a E. N., obou zastoupených JUDr. J. Š., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 1999, sp. zn. 20 Co 120/99 ,
takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem ústavní stížnosti ze dne 5. 10. 1999, která došla Ústavnímu soudu dne 12. 10. 1999 se stěžovatelé domáhají, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 1999, sp. zn. 20 Co 120/99 , kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 30 C 97/97 , jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelů o povinnost vydat jim finanční náhradu za nemovitost, kterou nelze vydat, podle ustanovení § 13 zákona č. 87/1991 Sb. , o mimosoudních rehabilitacích.
Stěžovatelé jsou toho názoru, že soudy nesprávným výkladem zákona o mimosoudních rehabilitacích porušily práva stěžovatelů chráněných Ústavo u ČR v čl. 4 , podle kterého jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci a dále právo na vlastnění majetku a spravedlivý proces zakotvená v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobo d.
K podanému návrhu ústavní stížnosti je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem , občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústav y ČR. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobo d a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 1999, sp. zn. 20 Co 120/99 , Ústavní soud zjistil, že soud napadený rozsudek soudu prvního stupně hodnotil jako věcně správný a potvrdil jej. K problematice lhůt stanovených zákonem č. 87/1991 Sb. , o mimosoudních rehabilitacích, vyložil, že tento zákon obecněji neupravuje v něm uvedené lhůty, a proto je třeba tuto otázku řešit výkladem příslušných obecných ustanovení občanského zákoníku .
Otázky promlčení a podmínky uplatnění takové námitky upravuje občanský zákoník . Pokud však jiný právní předpis, jako v daném případě restituční zákon č. 87/1991 Sb. , stanoví, že nárok lze uplatnit (tj. podat písemnou žádost příslušnému orgánu) jen do určitého dne, aniž by se zmínil o promlčení, jde podle městského soudu o lhůtu sui generis, jejíž nedodržení má stejné účinky jako nedodržení lhůty propadné, neboť uplatnění nároku po uvedeném datu, tj. po uplynutí lhůty, již není včasné a tak právo na plnění zaniklo. I když je to vhodné a mělo by to být obvyklé, aby takový text zákona byl doprovázen slovy "jinak právo zanikne", je třeba konstatovat, že takový důsledek se zde z formulace např. "nejpozději ve lhůtě do..."(určitého dne) logicky podává. Proto odvolací soud vyšel ze zjištění okresního soudu, že jednoroční lhůta, stanovená v § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. k uplatnění finanční náhrady, uplynula dnem 1. 4. 1992, když nebylo sporné, že tento nárok byl uplatněn písemně dne 14. 2. 1994.
Z obsahu vlastní ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé pouze opakovali námitky, které vznášeli již v řízení před obecnými soudy, přičemž vlastní závěry ústavní stížnosti se jeví jako pouhá polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudů.
Ústavní soud dospěl k závěru, že Městský soud v Praze se námitkami stěžovatelů, uplatněnými v průběhu řízení před oběma soudy, řádně zabýval a v odůvodnění svého rozsudku se s nimi vypořádal. Ústavní soud k této otázce lhůt ještě dodal, že již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že oprávněné osoby nemohly s úspěchem uplatnit své nároky, když uplynutím zákonných lhůt v § 3 odst. 1 a 4 nebo v § 5 odst. 2 a 4 zákona č. 87/1991 Sb. tyto nároky zanikly (srov. např.
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 11, nález č. 62, str. 115).
Pokud jde o čl. 11 Listiny základních práv a svobo d zakotvující právo vlastnit majetek, je třeba mít za to, že jeho ustanovení nebyla postupem soudu dotčena, protože nejde o právo již konstituované, ale takové, které mělo v předmětném sporu teprve být zjištěno. Nedošlo ani k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces, neboť, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d, jej nelze vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud nezjistil, že by při rozhodování obecných soudů došlo k porušení ústavních práv stěžovatelů, je třeba návrh ústavní stížnosti pokládat za zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2000 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu