Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 500/99

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelů M. B., a E. N., obou zastoupených JUDr. J. Š., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 1999, sp. zn. ,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem ústavní stížnosti ze dne 5. 10. 1999, která došla Ústavnímu soudu dne 12. 10. 1999 se stěžovatelé domáhají, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 1999, sp. zn. , kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. , jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelů o povinnost vydat jim finanční náhradu za nemovitost, kterou nelze vydat, podle ustanovení , o mimosoudních rehabilitacích.

Stěžovatelé jsou toho názoru, že soudy nesprávným výkladem zákona o mimosoudních rehabilitacích porušily práva stěžovatelů chráněných u ČR v , podle kterého jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci a dále právo na vlastnění majetku a spravedlivý proces zakotvená v a d.

K podanému návrhu ústavní stížnosti je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. , a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení a 2, d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 1999, sp. zn. , Ústavní soud zjistil, že soud napadený rozsudek soudu prvního stupně hodnotil jako věcně správný a potvrdil jej. K problematice lhůt stanovených , o mimosoudních rehabilitacích, vyložil, že tento zákon obecněji neupravuje v něm uvedené lhůty, a proto je třeba tuto otázku řešit výkladem příslušných obecných ustanovení .

Otázky promlčení a podmínky uplatnění takové námitky upravuje . Pokud však jiný právní předpis, jako v daném případě restituční , stanoví, že nárok lze uplatnit (tj. podat písemnou žádost příslušnému orgánu) jen do určitého dne, aniž by se zmínil o promlčení, jde podle městského soudu o lhůtu sui generis, jejíž nedodržení má stejné účinky jako nedodržení lhůty propadné, neboť uplatnění nároku po uvedeném datu, tj. po uplynutí lhůty, již není včasné a tak právo na plnění zaniklo. I když je to vhodné a mělo by to být obvyklé, aby takový text zákona byl doprovázen slovy "jinak právo zanikne", je třeba konstatovat, že takový důsledek se zde z formulace např. "nejpozději ve lhůtě do..."(určitého dne) logicky podává. Proto odvolací soud vyšel ze zjištění okresního soudu, že jednoroční lhůta, stanovená v k uplatnění finanční náhrady, uplynula dnem 1. 4. 1992, když nebylo sporné, že tento nárok byl uplatněn písemně dne 14. 2. 1994.

Z obsahu vlastní ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé pouze opakovali námitky, které vznášeli již v řízení před obecnými soudy, přičemž vlastní závěry ústavní stížnosti se jeví jako pouhá polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudů.

Ústavní soud dospěl k závěru, že Městský soud v Praze se námitkami stěžovatelů, uplatněnými v průběhu řízení před oběma soudy, řádně zabýval a v odůvodnění svého rozsudku se s nimi vypořádal. Ústavní soud k této otázce lhůt ještě dodal, že již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že oprávněné osoby nemohly s úspěchem uplatnit své nároky, když uplynutím zákonných lhůt v a 4 nebo v a 4 tyto nároky zanikly (srov. např.

Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 11, nález č. 62, str. 115).

Pokud jde o d zakotvující právo vlastnit majetek, je třeba mít za to, že jeho ustanovení nebyla postupem soudu dotčena, protože nejde o právo již konstituované, ale takové, které mělo v předmětném sporu teprve být zjištěno. Nedošlo ani k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces, neboť, jak vyplývá z d, jej nelze vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud nezjistil, že by při rozhodování obecných soudů došlo k porušení ústavních práv stěžovatelů, je třeba návrh ústavní stížnosti pokládat za zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. února 2000 JUDr. Vladimír Klokočka

předseda I. senátu Ústavního soudu