Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 306/99

Ústavní soud rozhodl dne 24. února 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti L. E., zastoupené JUDr. PhDr. O. Ch., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 1999, čj. -53,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze stěžovatelka uvádí, že podáním zprávy žalovaným o její pověsti a věrohodnosti, adresované Okresnímu soudu v Hradci Králové a znevažující její lidskou důstojnost, osobní čest a pověst, došlo k porušení celé řady jejích ústavně zaručených práv zakotvených v , , d, , Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, y ČR a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Z uvedených důvodů domáhá se proto zrušení napadeného rozsudku.

Z obsahu spisu Krajského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že žalobou, došlou tomuto soudu dne 7. 8. 1997, domáhala se stěžovatelka ochrany své osobnosti podle a násl. s poukazem na zprávu podanou žalovanou obcí D. Okresnímu soudu v Hradci Králové a týkající se její pověsti a věrohodnosti. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 12. 1998, čj. -28, žalobu stěžovatelky zamítl. Krajský soud zjistil, že přípisem ze dne 26. 5. 1997 obrátil se Okresní soud v Hradci Králové ve věci sp. zn. na žalovanou obec D. se žádostí o podání zprávy o pověsti a věrohodnosti účastníků řízení, na kteroužto žádost reagovala žalovaná obec přípisem ze dne 28. 5. 1997 následujícího obsahu: "Pověst L. E., bytem D., je v obci velmi špatná. Pí E. systematicky vyhledává a je iniciátorem konfliktů s obyvateli obce. Tohoto dokladem je množství přestupků na úseku občanského soužití, které byly na místním úřadě řešeny. Také o pravdivosti většiny informací pí E. poskytovaných lze s úspěchem pochybovat." Na základě provedených důkazů dospěl krajský soud k závěru, že žalovaná obec nezneužila svého práva a povinnosti podat zprávu o pověsti stěžovatelky, neboť ve zprávě je její pověst dávána do souvislosti s tím, že systematicky vyhledává a je iniciátorem konfliktů s obyvateli obce, kterážto skutečnost vyplývá z celé řady přestupkových řízení, na nichž stěžovatelka participovala. Pokud jde o názor žalované obce v otázce věrohodnosti stěžovatelky, bylo na soudu, aby tento důkaz hodnotil v rámci provedeného dokazování. Žalovaná obec podanou zprávu nezveřejnila a zaslala ji pouze zmíněnému Okresnímu soudu v Hradci Králové. K odvolání stěžovatelky rozhodl vrchní soud napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvého stupně ve věci samé potvrdil, když se v podstatě ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvého stupně. Žalovaná obec podáním zprávy plnila povinnost podle ustanovení a při podávání této zprávy neporušila princip společenské přiměřenosti.

Již obecné soudy vcelku správně poukázaly na to, že inkriminovaná zpráva byla podána na základě přípisu Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 26. 5. 1997 ve věci sp. zn. , v němž uvedený soud požadoval podání zprávy o pověsti a věrohodnosti jak stěžovatelky, vystupující v tomto sporu jako žalobkyně, tak i žalované. Každá taková zpráva, kterou jsou ve smyslu ustanovení povinny podat nejen právnické, ale i fyzické osoby, představuje pro soud pouze jeden z důkazních prostředků, a nikterak tedy soud nezavazuje v tom směru, že by k ní musel bez dalšího přihlížet a považovat ji za prokazující určitou skutečnost. Je nepochybně otázkou, zda vyžadování zpráv o "pověsti a věrohodnosti", jak je tomu i v projednávané věci a jak se poměrně často děje i v jiných případech, je zcela na místě, nicméně je-li orgán místní samosprávy takto dotázán, lze mu stěží vytýkat, a následně pak dokonce věc posunovat do ústavně právní roviny, jestliže na výslovně položenou otázku soudem stran pověsti a věrohodnosti odpoví způsobem, který kupř. u stěžovatelky má negativní dopad. Také podle názoru Ústavního soudu totiž zpráva žalované obce neporušila princip společenské přiměřenosti, je-li nesporné, že stěžovatelka, případně členové její rodiny, participovali na přestupkovém řízení jen v období let 1997 - 1998 v celkem 18 případech, i když tyto případy v procesu jejich řešení posléze "vyzněly do ztracena". Zpráva sepsaná a podepsaná starostou obce, a posléze schválená i zastupitelstvem, reflektuje evidentně převládající mínění občanů obce, jež případně může být i jednostranné. Na straně druhé však i stěžovatelka sama není evidentně s to se vyvarovat případných jednostranných závěrů, když kupř. při jednání dne 7. 10. 1998 ústy svého zástupce uvedla, že nemovitosti jí postavené, svou kvalitou převyšují běžnou zástavbu v obci, což samozřejmě budí závist, a nejen to, dále občanům vadí, že pozemky, které užívali jako parkoviště, obecní louku apod., nemohou již užívat. I tento údaj stěžovatelky dokumentuje v žalované obci D. zřejmě existující konflikt, v němž ani stěžovatelka nevystupuje nijak pasivně a bez hodnotících úsudků, když jako jedna ze stran tohoto konfliktu je stěžovatelkou hodnocena jako "závistivci". Také Ústavní soud má proto za to, že inkriminovaná zpráva již svou povahou - jde o důkazní prostředek zpochybnitelný v soudním řízení, pro jehož účely byl vyžádán -, je stěží způsobilá zasáhnout do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv. Souhrnně vyjádřeno, žalovaná obec byla povinna reagovat na požadavek soudu ve smyslu ustanovení , a učinila tak způsobem stěží porušujícím princip společenské přiměřenosti, uváží-li se konkrétní poměry a vztahy v obci, kdy stěžovatelka sama vnímá způsob myšlení a chování ostatních občanů v již konstatované, nicméně neprokázané, rovině. Jinými slovy, stěžovatelka se na straně jedné domáhá ochrany svých práv, na straně druhé však sama imputuje občanům obce vlastnosti, jež sice náleží k lidské přirozenosti, nicméně spíše k její odvrácené stránce, a proto rovněž velmi pochybné z hlediska osobní cti a dobré pověsti.

Všechny uvedené skutečnosti a úvahy se jeví Ústavnímu soudu natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 24. února 2000

JUDr. Vladimír Čermák

předseda senátu