Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 556/99

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky, ve věci návrhu ústavní stížnosti A. Š., zastoupeného Mgr. J. H., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 1999, čj. -4201; a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 1999, j. -4236, takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 1. 12. 1999 doručeným Ústavnímu soudu dne 8. 12. 1999.

V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora označená rozhodnutí. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 1999, čj. , byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 1999, j. -4201, kterým bylo rozhodnuto, že podle § 73a odst. 3 písm. b) trestního řádu peněžitá záruka složená stěžovatelem na účet Městského soudu v Brně ve výši 1 000 000,- Kč dne 29. 4. 1995, přijatá Městským soudem v Brně náhradou za vazbu podle § 67 odst. 1 písm. a) trestního řádu, na základě níž byl stěžovatel dne 29. 4. 1995 propuštěn ze zadržení na svobodu, připadá státu. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že označené obecné soudy obou stupňů napadenými usneseními porušily jeho ústavně zaručená práva, zakotvená v d (dále jen " "), konkrétně pod ustanoveními , a y. Stěžovatel namítá, že závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a v rozporu se zákonným ustanovením § 73a trestního řádu, který stanoví podmínky, za kterých soud rozhodne, že peněžitá záruka připadne státu.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření ze dne 14. 1. 2000 uvedl, že stěžovatel veškeré argumenty uvedené v ústavní stížnosti již uplatnil v rámci řízení před soudem prvního i

1

druhého stupně. Napadená rozhodnutí se těmito argumenty podrobně zabývala a proto krajský soud odkazuje na odůvodnění obou napadených usnesení. Současně krajský soud poukazuje na zjevnou snahu stěžovatele ve zdůvodnění ústavní stížnosti o zkreslení celého průběhu skutečností, jež oběma rozhodnutím předcházely tak, aby toliko zdůraznil jen část problematiky, což je v rozporu s povinností v návrhu uvést pravdivé vylíčení rozhodných skutečností podle , o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Mimo jiné v žádném případě není pravdivé, že by prvotní rozhodnutí krajského soudu ze dne 16. 8. 1999, jímž bylo rozhodnuto o propadnutí peněžité záruky, bylo zrušujícím rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 9. 1999 hodnoceno jako nekonkrétní a nepřezkoumatelné. Je taktéž zcela nepravdivé tvrzení stěžovatele, že by nebyly splněny zákonné podmínky propadnutí peněžité záruky, tedy že by složitel, jímž byl v trestní věci zcela jednoznačně stěžovatel, byt' fakticky na účet soudu, v situaci, kdy byl zadržen, za něj tuto částku složil jeho obhájce, nebyl upozorněn na podmínky, kdy složená peněžitá záruka připadne státu. I touto skutečností se obě napadená rozhodnutí podrobně zabývala. Obě napadená rozhodnutí obsahují velmi podrobný rozbor celé důkazní situace včetně hodnocení všech skutečností, z nichž oba soudy vycházely při rozhodování, zda jsou naplněny podmínky ustanovení § 73a odst. 3 písm. b) trestního řádu. Závěrem krajský soud navrhl odmítnutí ústavní stížnosti, nebot' k porušení práv stěžovatele napadenými rozhodnutími nedošlo.

Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 9. 2. 2000 konstatuje, že přes značný rozsah podané ústavní stížnosti tato v podstatě obsahuje ty argumenty, které již byly uplatněny v jeho stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 1999, sp. zn. . S těmito argumenty se vrchní soud v souladu se svým právním názorem vypořádal již v odůvodnění svého usnesení ze dne 4. 10. 1999, takže nezbývá, než na toto odůvodnění odkázat. Vrchní soud se velmi podrobně zabýval skutkovou stránkou věci a podstatou obhajoby stěžovatele týkající se včasného nedostavení se k nařízenému hlavnímu líčení. Není pravdou uváděné tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti, že by na tvrzení stěžovatele o důvodech nedostavení se k hlavnímu líčení nebylo vrchním soudem reagováno. Vrchní soud považuje propadnutí peněžité záruky za formálního splnění podmínek aplikace ustanovení § 73a odst. 3 písm. b) trestního řádu za opatření zcela adekvátní všem zjištěným okolnostem a proto navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovateli, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, a to při respektování skutečnosti, že ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu písm. d) y ČR Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní

nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje na porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v , a y, aniž by tato ustanovení blíže konkretizoval. Podle y státní moc lze uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Podle y má každý právo, aby byla zachovávána jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Podle y každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Jak je patrno z citace uvedených článků y, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím soudu prvého stupně, může se obrátit na odvolací soud, aby

2

3

přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí. Tato uvedená práva postupem odvolacího soudu porušena nebyla. Stěžovateli bylo umožněno, aby se obrátil se svou věcí na nezávislé soudy, které o ní jednaly a vydaly příslušná rozhodnutí podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení, na něž oba soudy reagovaly ve svých rozhodnutích a stejně tak pouze polemizuje s právními závěry, které obecné soudy přijaly. Nutno tedy konstatovat, že samotná skutečnost, že obecné soudy nevyhověly návrhu účastníka, nemůže být považována za porušení základních práv a svobod, pokud při rozhodování o návrhu tyto soudy dodržely procesní postupy stanovené zákonem.

Ústavní soud proto hodnotil, zda proces jako celek splňoval kritéria spravedlivého procesu, kterým se ve smyslu jeho judikatury i judikatury Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku rozumí především to, byl-li v tomto procesu dodržen princip tzv. "rovnosti zbraní". Ani v tomto směru však ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí.

Je tedy zřejmé, že napadenými shora označenými usneseními nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle y ČR.

Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.

P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 29. února 2000

Vojtěch Cepl

předseda senátu Ústavního soudu

3