Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 623/99

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti H. J., zastoupené Mgr. J. Č., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 9. 1999, čj. -114, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 1998, čj. -79, a s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 8. 1997, čj. -22,

t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka se svým návrhem domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 9. 1999, čj. -114, kterým bylo zamítnuto její dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 1998, čj. -79. Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozhodnutím byl porušen odst. l d, dle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, a y ČR, zaručující právo na spravedlivý proces, neboť Nejvyšší soud ČR nepřihlédl k její oprávněné námitce o věcné nepříslušnosti soudů projednávajících její věc. Nepříslušnost soudů dovozuje stěžovatelka z toho, že v úvěrové smlouvě ze dne 6. 12. 1994 nebyl ujednán závazek dlužníka zaplatit věřiteli úrok. Závazek zaplatit věřiteli, kromě zapůjčení finančních prostředků také úrok, je přitom základním pojmovým znakem smlouvy o úvěru. Pokud smlouva neobsahuje ujednání o úvěru, nelze na ni z hlediska jejího dalšího obsahu pohlížet jinak, než jako na smlouvu o půjčce. Vzhledem k tomu, že rozhodování o věcech, majících svůj základ v půjčce, není upraveno v ustanovení , 3, 4 a 5 , rozhodují věci v první instanci obecné soudy a v druhé instanci krajské soudy.

Z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. , Ústavní soud zjistil, že předmětem sporu, vedeného u obecných soudů, byl závazek, vyplývající z úvěrové smlouvy uzavřené mezi věřitelem a dvěma dlužníky a ve vztahu ke stěžovatelce závazek, který pro ni vyplýval ze zástavní smlouvy uzavřené mezi ní a věřitelem. Odvolací a Nejvyšší soud ČR po provedeném řízení ve svých rozhodnutích konstatovaly, že stěžovatelka je vedle prvého a druhého žalovaného povinna zaplatit věřiteli dlužnou částku, přičemž vůči stěžovatelce může být pohledávka při výkonu rozhodnutí uspokojena pouze ze zástavy. V dovolání, zamítnutém Nejvyšším soudem ČR, stěžovatelka mimo námitek, týkajících se vlastní stránky sporu, namítala, že se odvolací soud nevypořádal s námitkou věcné nepříslušnosti.

Nejvyšší soud ČR dovolání napadeným rozsudkem zamítl, neboť neshledal naplnění stěžovatelkou uplatněných dovolacích důvodů.

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost spolu s připojeným spisem a dospěl k závěru, že není důvodná.

Ústavní soud předesílá, že již v řadě předchozích rozhodnutích konstatoval, že není běžnou další instancí systému všeobecného soudnictví a neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ale zabývá se pouze posouzením eventuálního porušení ústavně zaručených práv, tzn., že do rozhodovací pravomoci soudu je oprávněn zasahovat pouze pokud tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté d.

Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka uplatňuje na podporu svého tvrzení o věcné nepříslušnosti soudu tytéž argumenty jako ve svém dovolání a nesouhlasí přitom se závěrem Nejvyššího soudu ČR, dle kterého důvody pro vyhovění její námitce věcné nepříslušnosti nejsou dány, a není proto ani naplněn dovolací důvod dle

Nejvyšší soud ČR v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že v řízení vedeném u odvolacího soudu nebylo dovozeno, že mezi smluvními stranami nebyly smluveny úroky (jako podstatná pojmová náležitost smlouvy o úvěru podle základních ustanovení obchodního zákoníku), nýbrž že nebyla sjednána odměna, resp. úplata, podle obchodního zákoníku (věřitelem nebyla banka, ale jiný subjekt). V daném případě nešlo tedy o smlouvu o půjčce (ust. a násl. ), ale o smlouvu o úvěru podle a násl. obchodního zákoníku, a pro řízení o nároku z této smlouvy byl proto v prvním stupni věcně příslušným krajský soud.

Ústavní soud ověřil, že uvedenému zjištění Nejvyššího soudu ČR odpovídají i ve spise zachycené výsledky řízení a dovodil, že jeho rozhodnutí nelze nic vytknout. Ze samého textu úvěrové smlouvy, kde v čl. 4, nadepsaném "Smluvní odměna a úroky", se uvádí, že smluvní odměna se sjednává ve výši 10 % ročního úroku z půjčené částky, je zřejmé, že mezi smluvními stranami byl v souladu s jejich úmyslem sjednán úrok a z něj odvozena smluvní odměna. Smluvní strany tedy při uzavírání smlouvy o úvěru vyhověly podstatným náležitostem tohoto smluvního typu podle § 497 obchodního zákoníku, kdy věřitel se zavázal poskytnout peněžní prostředky ve prospěch dlužníka, a ten se zavázal poskytnuté prostředky vrátit a zaplatit úroky. Skutečnost, že ohledně smluvní odměny dospěly soudy k názoru, že byla sjednána neplatně, a žalobci přiznaly pouze nárok na dlužnou částku a zákonný úrok dle § 502 obchod. zákoníku, nemůže ovlivnit charakter uzavřené smlouvy.

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení práva stěžovatelky na zákonného soudce, chráněného d, neboť Nejvyšší soud ČR se námitkou věcné nepříslušnosti soudů v rámci rozhodování o dovolání stěžovatelky zabýval, stěžovatelkou namítané důvody vyhodnotil, dospěl přitom k závěru, že ve věci rozhodovaly soudy věcně příslušné a napadené rozhodnutí tudíž není postiženo vadou ve smyslu Stejně tak Ústavní soud musí konstatovat, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení y ČR, neboť stěžovatelce byla poskytnuta v souladu s příslušnými předpisy soudní ochrana způsobem, který odpovídá právu tomuto článkem chráněným. Samotný neúspěch v soudním sporu a nesouhlas se závěrem soudu nelze považovat za porušení práva na soudní ochranu a důvod pro uplatnění ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal závěry Nejvyššího soudu ČR jako protiústavní, nezbylo než návrh dle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. února 2000

JUDr. Vladimír Čermák

předseda senátu