Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 454/99

Ústavní soud rozhodl dne 15. 2. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Ch., zastoupeného JUDr. L. M., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 8. 1999, sp. zn.

102/98, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ ,

, 2, , odst. 4 zákona], napadl stěžovatel rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. srpna 1999 ( 102/98) a tvrdil, že označený soud tímto svým rozhodnutím jako orgán veřejné moci porušil jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu ( d) a také právo plynoucí z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že obecný soud v souvislosti se zastavením trestního řízení proti stěžovateli (

písm. f) tr. ř.) a zrušením rozhodnutí obecných soudů nižších stupňů vyslovil, že "dále se zrušují všechna další rozhodnutí na tato (sc. meritorní) rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu", aniž by tak vyhověl stěžovatelově návrhu, aby výslovně bylo zrušeno usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 5. října 1992 ( ), jímž došlo k přeměně "prvého, tj. podmíněného trestu v nepodmíněný"; protože samo rozhodnutí (výslovně obecným soudem nezrušené) má povahu "klíčového rozhodnutí", a protože "výklad, zda je do uvedeného okruhu zahrnuto či ne, může vyvolávat zbytečné spory, zejména při odškodňovacím řízení" stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem rozhodnutí obecného soudu (viz shora) zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Předně stěžovatel ve svých vývodech zaměřených ostatně jen na tvrzenou nezákonnost napadeného rozhodnutí (podanou z jeho výroků) zcela přehlíží, že Ústavnímu soudu ve smyslu jeho ustálené judikatury nepřísluší - jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti ( úst. ) stojícímu mimo organizaci obecného soudnictví - přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů, leč by pro takovou ingerenci byly dány zvláštní podmínky (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další); tyto zvláštní podmínky však ve stěžovatelově věci dány nejsou a stěžovatel je ostatně ani netvrdil. Nadto skutečnost, že stěžovatel v řízení před obecným soudem "výslovně navrhoval" určité znění akcesorického výroku, je z hlediska ochrany ústavnosti zcela nerozhodná, nehledě již ani k tomu, že stěžovatelem napadenému výroku obecného soudu z rozhodujících (ústavněprávních) hledisek nelze nic vytknout, zejména jestliže jím (sc. případně nesprávným výkladem či nepřípadnou aplikací) v současné době není stěžovatel nikterak na svých ústavně zaručených základních právech dotčen a - posuzováno z hlediska "odškodňovacího řízení" -jsou jeho výhrady očividně předčasné a jako takové nemohou založit závěr o protiústavnosti stěžovatelem napadeného rozhodnutí.

Na správnosti tohoto závěru nic nemění ani stěžovatelem tvrzená skutečnost, dle níž ministr spravedlnosti neshledal důvody k podání stížnosti pro porušení zákona; teprve došlo-li by v případných následných řízeních, včetně stěžovatelova zřejmě zamýšleného uplatnění náhradových nároků, k porušení jeho ústavně zaručených práv, bylo by namístě pravomocné rozhodnutí o nich, za splnění dalších podmínek z hlediska ochrany ústavnosti, přezkoumávat.

Z takto rozvedených důvodů posoudil Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a o ní jako o takové rozhodl odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé, aniž by byl shledán důvod zabývat se zvlášť námitkou stěžovatele co do tvrzené nesprávnosti postupu obecného soudu ve vztahu k ustanovení § 224 odst. 5 tr. ř., zejména, když stěžovatel ani netvrdí, že by v řízení před obecným soudem mu ve vznášení návrhů byly činěny překážky, a když s ohledem na obsah tohoto rozhodnutí zmíněná námitka stěžovatele postrádá rozumného podkladu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 15. února 2000