Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 541/99

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky a ve věci ústavní stížnosti Mgr. V. D., zastoupené JUDr. L. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 1999, sp. zn. a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. 3. 1999, č. j. -131, t a k t o :

Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní soud podle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl, neboť se jedná o podání zjevně neopodstatněné.

Stěžovatelka v podání uvádí, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 byla odsouzena pro trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle ustanovení § 249a odst. 2 tr. zák., a to k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců.

Navrhovatelka vytýká odvolacímu soudu, že provedl dokazování u hlavního líčení pouze některými z navrhovaných listinných důkazů a v této souvislosti nesouhlasí s právními závěry vyvozenými ze skutkových zjištění obecných soudů, neboť je pokládá za neúplné a neobjektivní. Z postupu obecných soudů vyvozuje stěžovatelka údajné porušení d a y. V závěru odůvodnění návrhu stěžovatelka zdůvodnila, že "zásah, který učinila, t. j. změna energetického zdroje a převzetí kontroly nad vstupními dveřmi do sklepních prostor nájemkyně, svou závažností zdaleka nedosahuje společenské nebezpečnosti jednání uživatelky bytu v předmětném činžovním domě".

Z napadeného usnesení Městského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že tímto rozhodnutím bylo podle ustanovení § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozsudku soudu prvého stupně. Odvolací soud se v odůvodnění svého usnesení podrobně zabýval veškerými námitkami stěžovatelky a konstatoval, že z podnětu podaného odvolání přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i správnost postupu řízení před soudem prvé instance a nezjistil žádná pochybení. Odvolací soud zdůraznil, že po provedení všech potřebných důkazů si prvoinstanční soud vytvořil dostatečný a spolehlivý podklad pro rozhodnutí, aniž nějakým způsobem zkrátil právo stěžovatelky na obhajobu. Zjištěné skutkové závěry označil za správné a úplné a uvedl, že neoprávněný zásah do užívacího práva k bytu a nebytovému prostoru ve smyslu ustanovení § 249a odst. 2 tr. ř. stěžovatelka v průběhu řízení nepopírala. Byla však odlišného názoru, pokud se týkalo hodnocení svého podílu viny na vzniku protiprávního vztahu.

Při zkoumání obsahu ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelka považuje tento soud za další odvolací instanci v systému obecných soudů ČR. Z podání je zřejmé, že navrhovatelka pouze opakuje již jednou přednesené námitky a důvody svého nesouhlasu, se kterými se již vypořádaly oba obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Nesouhlas s právním hodnocením zjištěných skutků však nezakládá protiústavnost ve smyslu jí citovaných článkůd. Nelze tak v žádném případě přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že postupem obou obecných soudů byly porušeny základní zásady trestního řízení, obsažené v , odst. 6 a v tr. ř. Pokud se týká údajného porušení práva na rovnost účastníků v průběhu řízení, nezbývá než zopakovat závěr odvolacího soudu, který uvedl, že není v možnostech soudu posuzovat, jak se jedna či druhá strana řízení na vzniku konfliktních situací podílela, nelze však v žádném případě připustit, aby v právním státě sporné záležitosti řešili účastníci konfliktu svépomocí bez ohledu na skutečnost, že jejich jednání se stává excesem z mezí zákona.

Závěrem proto Ústavní soud zdůrazňuje, že veškeré námitky podrobně rozepsané v ústavní stížnosti byly již podrobně akcentovány v napadeném usnesení a nezbývá než na právní závěry těchto soudů znovu odkázat.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti proto Ústavní soud stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

Vojtěch Cepl

předseda senátu ÚS

V Brně dne 16. února 2000