Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 592/99

Ústavní soud rozhodl dne 17. 2. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. T. S., zastoupeného JUDr. L. D., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. října 1999, sp. zn. , spolu s návrhem na zrušení ust. , o správě daní a poplatků, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Návrh na zrušení ustanovení , o správě daní a poplatků, se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [,

§ 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. října 1999 (-23) a tvrdil, že označený obecný soud tímto svým rozhodnutím porušil stěžovatelova ústavně zaručená základní práva danád, a to jejími , a ; aniž by svá tvrzení stran údajně porušených ústavně zaručených práv blíže rozvedl, v polemice s odůvodněním napadeného rozhodnutí stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem toto rozhodnutí zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Těžiště námitek stěžovatele spočívá v tvrzení, že k porušení již zmíněných ústavně zaručených práv došlo tím, že mu Finanční ředitelství v Českých Budějovicích dodatečně vyměřilo daň, a to podle pomůcek ( , o správě daní a poplatků), ačkoli pro takový postup nebyly splněny zákonem stanovené podmínky; míří tedy vývody ústavní stížnosti vůči věcné správnosti rozhodnutí správního orgánu, resp. obecného soudu.

Zde však stěžovatel přehlíží, že takovýto přezkum podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu se vymyká z pravomoci Ústavního soudu, leč by pro takovou ingerenci do jurisdikce obecných soudů byly dány zvláštní podmínky (k tomu srov. např. nález ve věci

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Ony zvláštní podmínky však ve věci posuzované ústavní stížnosti dány nejsou a stěžovatel se jich ostatně ani nedovolává. Nadto nelze přehlédnout, že stěžovatel ve svých tvrzeních zcela opomíjí skutečnosti zjištěné obecným soudem, totiž že správce daně k dodatečnému vyměření daně přistoupil teprve poté, kdy jej opakovaně, avšak marně, vyzýval k předložení dokladů, jimiž by správnost (existenci) rozhodných okolností pojatých do daňového přiznání prokázal, příp. těch, k nimž byl vyzván správcem daní; protože tato skutková zjištění obecného soudu (finančních orgánů) stěžovatel nenapadá, resp. netvrdí

o nich, že k nim orgány veřejné moci dospěly protiústavním způsobem, je zřejmé, že tvrzení a závěry ústavní stížnosti protiřečí skutkovým zjištěním, na nichž posléze právní závěry těchto orgánů spočívají.

Z těchto důvodů byla proto stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána nejen samotnou povahou rozhodovacích důvodů, ale - a to především - ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [ zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé, aniž ve smyslu konstantní judikatury bylo třeba zvlášť se meritorně zabývat návrhem stěžovatele na zrušení ust. (k tomu srov. např.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., usn.

č. 22, Praha 1996).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 17. února 2000