Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 220/99

Ústavní soud rozhodl dne 17. 2. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek Ing. H. P., a MUDr. L.S., obou zastoupených JUDr. A. B., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne

28. ledna 1999, sp. zn. , a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne

28. ledna 1997, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ ,

§ 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], a následně - po výzvě Ústavního

soudu - upravenou podáním ze dne 4. října 1999, napadly stěžovatelky rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. ledna 1999 ( -111) a spolu s ním též rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. ledna 1997 ( -95) a tvrdily, že označené obecné soudy svými rozhodnutími porušily jejich ústavně zaručená základní práva plynoucí z , a 3, , , a 4, , 2, d a dále též z písm. d), , , a úst. , příp. též Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací, změniv rozhodnutí obecného soudu I. stupně, zamítl v jejich restituční věci návrh na uzavření dohody o vydání (ve výroku rozsudku blíže popsaných a označených) nemovitostí, totiž dům se stavební plochou v kat. úz. M. H.; obdobné výhrady a námitky vznesly stěžovatelky vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, který jako soud dovolací jejich dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu zamítl. Aniž by blíže svá tvrzení stran porušení ústavně zaručených práv rozvedly, navrhly, aby Ústavní soud svým nálezem rozhodnutí obou obecných soudů (viz vpředu) zrušil.

Obecné soudy se k výzvě Ústavního soudu (§ 42 odst. 4 zákona) k posuzované ústavní stížnosti podáními předsedů senátů, z nichž to které rozhodnutí vzešlo (§ 30 odst. 3 zákona), vyjádřily tak, že

Krajský soud v Ostravě označil ústavní stížnost za nedůvodnou, a aniž by učinil konečný návrh, odvolal se na odůvodnění napadeného rozhodnutí,

Nejvyšší soud ČR odmítl vývody ústavní stížnosti a poukázal na to, že v posuzované věci "povinnost tvrzení a povinnost důkazní spočívala na stěžovatelkách a že nelze dovodit, že by vedlejší účastník (v řízení před obecnými soudy žalovaný) měl povinnost prokazovat negativní okolnosti, totiž neexistenci okolností naplňujících předpoklady tísně a nápadně nevýhodných podmínek [ , ve znění pozdějších předpisů] restitučního zákona", odkázal - co do výkladu zákonných znaků tísně a nevýhodných podmínek - na ustálenou rozhodovací praxi obecných soudů a obdobně také na v úvahu přicházející nálezy Ústavního soudu, zdůraznil, že pokud námitky stěžovatelek míří vůči hodnocení důkazů a z nich odvozenému skutkovému základu posuzované věci tak, jak obecnými soudy byl zjištěn, jde o důsledky zásady volného hodnocení důkazů ( ), tedy o situaci, kterou Ústavní soud ve své konstantní judikatuře pokládá - mimo jiné - za důsledek ústavní nezávislosti obecných soudů a tudíž za vyňatu z jeho pravomoci, nehledě již ani k tomu, že v dovolacím řízení pro odchylnou jeho úpravu od řízení odvolacího "nemohou být uplatňovány nové skutečnosti nebo důkazy" a přezkumná činnost dovolacího soudu je tak vymezena skutkovým základem "jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem I. stupně, případně před soudem odvolacím, a proto nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován"; z obsahu vyjádření Nejvyššího soudu ČR vyplývá, že také tento soud pokládá ústavní stížnost stěžovatelek za nedůvodnou.

Stěžovatelky, ačkoli jim k tomu byla dána příležitost (č. l. 19 spisu Ústavního soudu), se ke shora shrnutým vývodům Nejvyššího soudu ČR nevyjádřily.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Základ posuzované věci spočívá v otázce, zda stěžovatelky při uzavírání kupní smlouvy ze dne 13. prosince 1977, kterou dříve zmíněné nemovitosti prodaly vedlejšímu účastníkovi (v řízení před obecnými soudy žalovanému podniku Kancelářské stroje, obchodnímu podniku, se sídlem v Praze 5), jednaly v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek [ , ve znění pozdějších předpisů]; tuto otázku, jejíž posouzení spadá výlučně do oblasti obecného práva, posoudily obecné soudy

II. a III. stupně záporně, když - pokud jde o odvolací soud - po doplněném dokazování (výpovědí druhé stěžovatelky) a po prohlášení účastníků řízení, že nemají dalších důkazních návrhů, dospěly k závěru, že - stručně shrnuto - zákonem stanovené podmínky pro vydání nemovitostí v režimu , ve znění pozdějších předpisů, pro důvody v rozhodnutí obou obecných soudů vyššího stupně dostatečně vyložené, splněny nejsou; rozhodovací důvody obou zmíněných obecných soudů, vyložené v odůvodnění jejich rozhodnutí, jeví se jako výstižné a zcela dostatečné, takže odůvodnění sama jsou zcela ve shodě se zákonem ( ) a natolik vyčerpávající, že jim - z hlediska ochrany ústavnosti ( úst. ) nelze nic vytknout.

Rozsáhlé námitky stěžovatelek, pojaté do tvrzení ústavní stížnosti, se týkají ne-li výlučně, pak hlavně a především, otázek spojených s úvahami nad věcnou správností či legalitou stěžovatelkami napadených rozhodnutí obecných soudů; zde však stěžovatelky přehlížejí, že Ústavnímu soudu, ve smyslu jeho ustálené rozhodovací praxe, posouzení těchto otázek, pro důvody již dříve a opakovaně vyložené, nepřísluší, a že jeho ingerence do jurisdikce obecných soudů je podmíněna splněním zvláštních podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994, nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 2., vydání 1., č. 49, Praha 1994 a další). Tyto zvláštní podmínky však ve věci posuzované ústavní stížnosti dány nejsou a - v doplnění ústavní stížnosti sub. II1. (č. l. 28 spisu Ústavního soudu, po výslovném odstoupení od dřívějšího popření nestrannosti odvolacího soudu) nebyly ani tvrzeny. Posuzované námitky jsou tak ve své podstatě opakovanou polemikou s rozhodovacími důvody obecných soudů vyšších stupňů, na které však dovolací soud reagoval a s nimiž se také způsobem zcela přiměřeným vypořádal.

Porušení zásad stanoveného postupu ( d) ať již v řízení před odvolacím soudem či před soudem dovolacím shledáno proto nebylo.

Nejinak je tomu stran řady dalších ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelky bez přiléhavého zdůvodnění dovolávají; tak především pro, od posuzované materie zcela odlišnou povahu zásad stanovených , , úst. a dále , d k jejich porušení (aplikaci), již pro pojmovou vyloučenost nedošlo a ani dojít nemohlo, a již proto jsou tato, toliko apodiktická tvrzení stěžovatelek, z ústavního přezkumu a limine vyloučena.

Obdobně zcela nedůvodné jeví se tvrzení stěžovatelek co do porušení práv (zásad) plynoucích z ust. § 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť v odůvodnění ústavní stížnosti (a shodně s tím ve skutečnostech daných zjištěným skutkovým stavem věci) stěžovatelky ani (skutkově) netvrdí, že by došlo k porušení tam stanovených zásad, ostatně ve své podstatě obsahově zcela shodných s ustanovením hlavy páté d (zásady veřejnosti řízení před obecnými soudy, rozhodování nestranným a nezávislým soudem apod.), zejména jestliže - odhlédnuto od stěžovatelkám nepříznivého výsledku řízení před obecnými soudy - nic nenasvědčuje tomu, že by řízení před nimi bylo zatíženo vadou spočívající v porušení procesní rovnosti jeho účastníků; stěžovatelkám nepříznivé rozhodnutí obecných soudů samo o sobě přirozeně jeho protiústavnost založit nemůže.

Konečně ani poslední námitce stěžovatelek, spočívající v tvrzeném porušení ústavně zaručeného práva plynoucího z d, nebylo možno přiznat důvodnost; obdobně jako tomu bylo stran (vyloučeného) přezkumu legality či věcné správnosti ústavní stížností napadeného rozhodnutí obecných soudů, i zde stěžovatelky přehlédly, že Ústavní soud již dříve a opakovaně vyložil, jakou povahu toto právo má a jaká a za jakých podmínek mu přísluší ústavní ochrana (k tomu srov. např. nález ve věci

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 41, Praha 1995); protože jde o konstantní judikaturu Ústavního soudu obecně (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky) přístupnou, pro odůvodnění tohoto usnesení zcela postačí stěžovatelky na ni odkázat, aniž by se jevila potřeba k zásadám již dříve vyloženým cokoli dodávat.

Pro důvody takto rozvedené byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 17. února 2000