Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 390/98

Ústavní soud rozhodl dne 17. 2. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů M.S. a JUDr. V.V., obou zastoupených JUDr. V.P., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. června 1998, sp. zn. , a rozhodnutí O.Ú., ze dne 4. 8. 1997, zn. -8133, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [,

§ 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadli stěžovatelé rozhodnutí obecného soudu (Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. června 1998 - -30) a tvrdili, že tímto rozhodnutím zmíněný obecný soud porušil jejich ústavně zaručená práva plynoucí z a d; podle tvrzení stěžovatelů stalo se tak tím, že obecný soud, rozhodující o jejich restitučním nároku na (v řízení před ním blíže popsané a označené) nemovitosti, potvrdil rozhodnutí O.Ú., okresního pozemkového úřadu (ze dne 4. srpna 1997 - 72-1619/97-8133), jímž stěžovatelům nepříznivé rozhodnutí bylo odůvodněno skutečností, že stěžovatelé, nabyvše občanství České republiky až po rozhodném dni (31. lednu 1993), nesplňovali zákonem předepsanou podmínku oprávněných osob ( , ve znění pozdějších předpisů).

V podrobně rozvedených námitkách poukazovali stěžovatelé na své osobní poměry (věk a značná vzdálenost místa jejich současného pobytu v USA) a dovozovali, že samotná zákonná úprava zákona o půdě (č. , ve znění pozdějších předpisů) je v rozporu jak s ústavním pořádkem republiky, tak s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (); navrhli proto, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil jak ústavní stížností napadené rozhodnutí obecného soudu, tak i jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu (viz vpředu), tak (v návrhu blíže vyznačené) ustanovení a odst. 5 zák.

č. , ve znění pozdějších předpisů.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ze spisu Ústavního soudu

sp. zn.

vyplývá, že obsahově totožný návrh, na zrušení již dříve označených ustanovení zákona, Ústavní soud (z podnětu obdobné ústavní stížnosti stěžovatelů ve věci jiných nemovitostí a jiného rozhodnutí obecného soudu) v plénu nálezem ze dne 22. září 1999 zamítl, když v podrobně rozvedeném odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, proč se s námitkami stěžovatelů nelze ztotožnit; na toto odůvodnění i z hlediska posuzované ústavní stížnosti postačí stěžovatele odkázat.

Za vylíčené situace pak nezbývá než uzavřít, že jak obecný soud, tak i předtím správní orgán, oba jako orgány veřejné moci, ve věci stěžovatelů rozhodly způsobem ústavně zcela souladným a v důsledku toho byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána rozhodovacími důvody pléna Ústavního soudu vyloženými v jeho nálezu, jak vpředu byl označen.

O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 17. února 2000