Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 568/99

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti Ing. P. K., zastoupeného JUDr. P. E., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 8. 1999, č.j. -41,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 18. 11. 1999 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 8. 1999, č.j. -41, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti Finančnímu ředitelství v Ostravě o přezkoumání rozhodnutí ze dne 17. 7. 1998, č.j. FŘ 7212/130/1997, jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Přerově ze dne 24. 4. 1997, č.j. 39967/97/393910/2532, kterým byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí 1994, r. 1995 a l. - 3. čtvrtletí 1996 v celkové výši 807.546,- Kč.

Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody zakotvené zejména v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), a článek 10 y ("Ústava"). Porušení spatřuje v tom, že krajský soud nepřezkoumal správní rozhodnutí v tzv. plné jurisdikci, když se odmítl zabývat materiální podstatou jeho námitek, s odůvodněním uvedeným na str. 5 a 6 napadeného rozsudku, podle něhož "... soudu nepřísluší hodnotit, který z opatřených důkazů je věrohodný a který nikoliv, neboť takové hodnocení je výlučně v pravomoci správních orgánů ...". Takovým postupem byl zpochybněn princip dělby moci v právním státě na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. Stěžovatel poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek ve věci Le Compte, A-58), který Úmluvy vykládá extenzívně tak, že pod pojem občanská práva zahrnuje i práva občana v oblasti daňových povinností vůči státu. Dle názoru stěžovatele existuje v českém právním řádu zřejmý nesoulad s Úmluvy, neboť neexistuje žádný zákonný předpis, jímž by bylo zřetelně a jasně založeno právo na úplné přezkoumání rozhodnutí správního úřadu nezávislým a nestranným soudem, který by právo nalézal nejen v otázkách zákonnosti správního rozhodnutí, ale i co do stavu skutkového (tzv. plná jurisdikce). Z této nezřetelné a nejasné situace vychází dle názoru stěžovatele i Krajský soud v Ostravě, když se odmítá zabývat i materiální stránkou věci, tj. především hodnocením důkazů provedených ve správním řízení.

Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že podle ust. , ve znění pozdějších předpisů, je hodnocení důkazů ve výlučné pravomoci správce daně, který hodnotí důkazy podle své úvahy, přičemž meze jeho volného uvážení jsou vymezeny zásadou zákonnosti. Soud pak svou úvahou nemůže nahrazovat úvahu správního orgánu a z provedených důkazů vyvodit jiné závěry a jiná právní zjištění, ale k námitce žalobce pouze posuzuje, zda pro hodnocení důkazů měl správce daně dostatečným a zákonným způsobem zjištěný skutkový stav věci a zda právní závěry, které z takto zjištěného skutkového stavu věci dovodil, nejsou s tímto zjištěným skutkovým stavem v rozporu a zda při hodnocení provedených důkazů neporušil pravidla logického uvažování. V těchto mezích krajský soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedené principy, vyplývající z ustanovení , byly v dané věci žalovaným, tj. Finančním ředitelstvím v Ostravě, respektovány. Dále uvedl, že i když v obecné poloze lze sdílet pochybnosti o souladu právní úpravy správního soudnictví v ČR s požadavky vyplývajícími z Úmluvy, tak v dané věci dle jeho názoru k porušení Úmluvy nedošlo. Krajský soud v mezích vytyčených žalobou přezkoumal napadené soudní rozhodnutí a dospěl k závěru, že žalovaný dostatečně a zákonným způsobem, zjistil skutkový stav a že právní a skutková zjištění, k nimž dospěl, jsou logická a nejsou s takto zjištěným skutkovým stavem v rozporu. V podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Z článku 6 odst. 1 Úmluvy dle jeho názoru nevyplývá, že by bylo povinností soudu nahrazovat úvahu správního orgánu při hodnocení důkazů v těch případech, kdy se správní orgány při provádění a hodnocení důkazů nedostaly do rozporu s principy obsaženými v platné právní úpravě. Navíc podle ust. při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí je pro soud rozhodující skutkový stav, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí a dokazování se neprovádí. Rozhodování soudu je kasací a soud posuzuje toliko zákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného ( a 2 ). Citovanými ustanoveními jsou pak vymezeny hranice soudního přezkumu správního rozhodnutí, z nichž soud i v dané věci vycházel. Z uvedených důvodů navrhl. aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.

Finanční ředitelství v Ostravě se svého postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdalo.

Ústavní soud si dále vyžádal správní spis Finančního ředitelství v Ostravě, č.j. FŘ 7212/130/1997, a spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. , a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s platnou právní úpravou správního soudnictví, jak je obsažena v části páté, hlavě druhé Podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis. Takový návrh však stěžovatel nepodal. Obdobně podmínky přerušení řízení o ústavní stížnosti z vlastního podnětu senátu upravuje ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). K tomu třeba uvést, že ústavněprávní problematikou platné právní úpravy správního soudnictví v hlavě páté se Ústavní soud zabýval v řadě svých rozhodnutí (viz např. nález pléna Ústavního soudu zveřejněný pod č. 269/1996 Sb. a pod č. 126 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, na str. 407 a násl.), z nichž vyplývá, že o nesouladu právního řádu České republiky s článkem 6 odst. 1 Úmluvy, jehož se navrhovatel dovolává, lze uvažovat potud, že neexistuje zákonný předpis, jímž by bylo zřetelně a jasně založeno právo na úplné přezkoumání rozhodnutí správního úřadu nezávislým a nestranným tribunálem, který by splňoval požadavky článku 6 odst. 1 Úmluvy, tedy tribunálem, který by nalézal nejen v otázkách zákonnosti správního rozhodnutí, nýbrž i co do stavu skutkového (tzv. plná jurisdikce). Tomu brání celá koncepce správního soudnictví ČR. Ústavní soud v této souvislosti poznamenává, že v současné době běží řízení o několika návrzích na zrušení řady ustanovení části páté Přitom je však zřejmé, že žádoucího stavu nelze dosáhnout dílčími derogacemi, ale toliko pozitivní akcí zákonodárce.

Další věcí je fakt, že dosud nebyl zřízen u předvídaný Nejvyšší správní soud a že ani neexistuje žádný prostředek, který by umožňoval sjednocení případných rozdílů judikatury správních senátů různých soudů. Na tuto skutečnost Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně upozorňoval a v některých případech dokonce považoval za svoji povinnost vyslovit závazný právní názor. O takovou věc se však v tomto případě nejednalo.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

Brně dne 18. února 2000

JUDr. Vladimír Čermák

předseda senátu