Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 334/98

Ústavní soud rozhodl dne 3. února 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti JUDr. K.D.F.W., zastoupeného JUDr. F.N., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 1998, čj. -57, a o návrhu na zrušení ustanovení zákona ČNR č. , ve znění po novele , eventuálně ve znění před touto novelou, takto:

Ústavní stížnost a návrh se odmítají.

Odůvodnění :

Ústavní stížností proti shora citovanému rozsudku Městského soudu v Praze potvrzujícímu rozhodnutí O.ú., okresního pozemkového úřadu, ze dne 8. 3. 1996, čj. PÚ 1244/92-R2522/96, o neschválení dohody o vydání věci podle ustanovení a 3 , mezi stěžovatelem a s. p. L., týkající se nemovitostí v katastrální území D. a B., konkretizovaných ve výroku správního rozhodnutí, stěžovatel tvrdí, že napadený rozsudek byl vydán v rozporu s články 1, 3 a 10y ČR, , , a 3, , a 2, a d (dále jen ""), Evropské úmluvy o lidských právech a jejího dodatkového protokolu (dále jen "Úmluva"), a 2, a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a dodatkového protokolu (dále jen "Pakt").

Stěžovatel uvádí, že majetek, jehož vydání se v řízení před Okresním pozemkovým úřadem a následně před Městským soudem v Praze neúspěšně domáhal, mu byl zkonfiskován na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., československé státní občanství mu však podle dekretu č. 33/1945 Sb., zůstalo zachováno. Z důvodu nástupu totalitního režimu po únoru 1948 se rozhodl k emigraci a aby mohl legálně vycestovat, musel se dne 26. 2. 1949 československého státního občanství vzdát. Události v roce 1989 byly pro něj podnětem k tomu, aby k 24. 7. 1991 obnovil své trvalé bydliště v tehdejší ČSFR a aby znovu požádal o české státní občanství, jež mu bylo uděleno podle Poté, co , nabyl platnosti, požádal o restituci svého bývalého zemědělského majetku, avšak jeho žádost byla zamítnuta s tím, že nesplňuje podmínku státního občanství stanovenou v ustanovení , ve znění , neboť oprávněné osobě musí svědčit státní občanství získané podle zákona č. 245/1948, zákona č. 194/1949, dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. nebo a toto občanství nesmí oprávněná osoba do 1. 1. 1990 pozbýt. Městský soud odvolání stěžovatele zamítl s tím, že potvrdil absenci podmínky nepřetržitého občanství potvrzeného dekretem č. 33/1945 Sb. , nepovažuje za retroaktivní, neboť podmínka nepřetržitosti trvání státního občanství byla obsažena již v zákoně č. , v původním znění před novelou provedenou , neboť vyplývala ze vzájemného účinku podmínky trvalého bydliště a podmínky československého státního občanství. Teprve v důsledku zrušení podmínky trvalého bydliště nálezem Ústavního soudu č. 29/1996 Sb., vznikla nutnost podmínku nepřetržitosti státního občanství stanovit explicitně. Stěžovatel s výkladem správního soudu nesouhlasí a ve svém obšírném odůvodnění tvrdí, že je účelový. Má za to, že oprávněnost restitučního nároku je nutno posoudit na základě příslušného znění zákona, který platil v okamžiku uplatnění nároku, s vyloučením protiústavní interpretace, jež vede k libovůli v rozhodování. Vzhledem k argumentaci Městského soudu v Praze o tom, že podmínka nepřetržitého státního občanství byla obsažena již v ustanovení zákona ČNR č. , ve znění před novelou , stěžovatel spojil s ústavní stížností návrh na zrušení tohoto ustanovení, a to jak ve znění před novelou, tak i ve znění po novele s tím, že úvahu o tom ponechává na Ústavním soudu.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.

O stěžovatelově restitučním nároku rozhodoval v prvém stupni O.Ú., okresní pozemkový úřad, který rozhodnutím ze dne 8. 3. 1996, čj. PÚ 1244/92-R 2522/96, podle ustanovení a 3 , ve znění pozdějších předpisů, neschválil dohodu uzavřenou mezi stěžovatelem a povinnou osobou. Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil a věc vrátil k rozhodnutí o vlastnictví.

Podle ustanovení , dohoda o vydání nemovitostí uzavřená mezi oprávněnou a povinnou osobou podléhá schválení pozemkovým úřadem. Negativní rozhodnutí pozemkového úřadu potvrzené soudem na základě podaného opravného prostředku vede k postupu podle ustanovení , kdy o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitostem rozhodne pozemkový úřad. Teprve v tomto řízení se tedy rozhoduje o existenci či neexistenci hmotněprávních oprávnění oprávněné osoby a hmotněprávních povinnostech povinné osoby a z tohoto pohledu je třeba až toto rozhodnutí o vlastnictví (samozřejmě po vyčerpání opravného prostředku) považovat za rozhodnutí, jež je způsobilé zasáhnout do práv jednotlivce chráněných na ústavní úrovni.

Vzhledem k výše uvedenému má tedy Ústavní soud za to, že stěžovatel má možnost domáhat se ochrany svých ústavně zaručených práv až v souvislosti s jeho případným neúspěchem v řízení vedeném podle ustanovení , tedy až bude pravomocně rozhodnuto o tom, že není vlastníkem nemovitostí, na které vznesl restituční nárok.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , z důvodu její nepřípustnosti odmítnout. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, odpadl tím důvod i pro věcné rozhodnutí o návrhu na zrušení části ustanovení zákona ČNR č. , neboť stěžovatel za daného stavu věci není k podání tohoto návrhu zjevně oprávněn.

Proto byl jeho návrh na zrušení citovaného právního předpisu podle ustanovení a ustanovení odmítnut.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 3. února 2000

JUDr. Vladimír Čermák

předseda senátu