Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 439/99

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti Ing. F. Č., zastoupeného JUDr. V. K., advokátkou, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 10. 1998, č.j. -29 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 1999, č.j. -56,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 9. 9. 1999 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 10. 1998, č.j. -29 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 1999, č.j. -56, jimiž byla pravomocně zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se jako vlastník bytového domu v Praze 2, L. 19 domáhal zrušení věcného břemene bydlení založeného smlouvou ze dne 18. 6. 1993 uzavřenou s vedlejšími účastnicemi Ing. V. K. a A. B.

Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými rozsudky byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v , 3 a 4, , , věta první a druhá, , a d ("Listina"). V odůvodnění ústavní stížnosti, postrádajícím podrobnější ústavněprávní argumentaci, uvedl, že předmětná smlouva je smlouvou o věcném břemeni, nicméně u soudů, včetně Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

, se setkává s dvojím výkladem, když vedlejší účastnice jsou nesprávně považovány za subjekty v postavení nájemníků, což považuje za porušení y. Dále poukázal na ust. obč. zák., upravující výkon práv, a na y, zakládající právo žádat náhradu při vyvlastnění či omezení vlastnictví. Stěžovatel nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů obecnými soudy a zejména pak se závěrem, že v jeho věci nebyly shledány podmínky pro zrušení věcného břemene soudem ve smyslu obč. zákoníku. Domnívá se, že obecné soudy opomenuly jeho důkazy, a že nebyla dodržena zásada spravedlivého procesu při dokazování, nicméně ve své stížnosti neuvádí podrobnější specifikaci namítaných porušení. Dále uvedl, že obecné soudy nevzaly v úvahu jeho poukaz na ust. obč. zákoníku a tento poukaz ani na jeho výslovnou žádost neprotokolovaly. Ve skutečnosti, že soudy nevyhověly jeho návrhu, spatřuje "uzákonění" svého bezprávného postavení jako vlastníka nemovitosti. Tvrdí, že musí nečinně přihlížet k ničení svého majetku a že je odsouzen k nuceným pracím ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 7. 1994,

sp. zn.

, neboť vedlejší účastnice dle jeho názoru nedostatečně přispívají na úhradu nákladů spojených se zachováním a opravami bytového domu. Jednání o těchto příspěvcích probíhají v samostatném řízení u Obvodního soudu pro Prahu 2 a v odvolacím řízení u téhož senátu 22 Co Městského soudu v Praze, který vydal ústavní stížnosti napadený rozsudek. Podle stěžovatele však uvedený senát v napadeném rozsudku zaujal odlišné stanovisko než ve svém usnesení č.j. -181, na str. 3.

Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel vytýká oběma soudům především nesprávný postup při dokazování a nesprávné právní závěry, které podle něj zaujaly, z čehož dovozuje zásah do svých ústavně zaručených práv. Ve vztahu k těmto námitkám odkázal na obsah spisu a napadené rozhodnutí. Nesouhlasí s tvrzením o diametrálně odlišném rozhodování odvolacího senátu 22 Co ve dvou totožných věcech, neboť ve věci sp. zn. šlo o přezkoumání rozhodnutí obvodního soudu týkajícího se úhrady konkrétních částek za konkrétní období, přičemž rozsudek obvodního soudu byl zrušen za účelem doplnění dokazování. Ve věci sp. zn. , jež vedla k vydání napadeného rozsudku, se jednalo o posouzení poměru resp. nepoměru věcného břemene a výhodou z něj oprávněných vedlejších účastnic. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl.

Po posouzení obsahu napadených rozhodnutí, jakož i obsahu vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. , Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavních procesních práv stěžovatele, či ústavně nekonformní interpretaci hmotněprávních ustanovení aplikovaných v projednávané věci.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výsledkem občanskoprávního sporu o zrušení věcného břemene soudem ve smyslu ust. § 151p odst. 3 obč. zákoníku. Z ústavněprávního hlediska pak jde především o posouzení otázky, zda postupem obecných soudů či napadenými rozsudky bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Přitom je třeba vzít na zřetel, že ve smyslu obecně dostupné a ustálené judikatury není úkolem Ústavního soudu vykonávat dozor na činností obecných soudů a že zasahovat do této činnosti může pouze a výlučně tehdy, pokud touto činností bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Stěžovati nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z y ČR a y, proces byl také veden při dodržení ústavních principů zakotvených v hlavě páté y, zaručující právo na spravedlivý proces. V rámci volného hodnocení důkazů učinily obecné soudy závěr o tom, že hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněných vedlejších účastnic změnou poměrů nevznikl a tudíž nejsou dány podmínky pro to, aby žalobě bylo vyhověno. Zásada, že Ústavní soud nepřehodnocuje dokazování, provedené obecnými soudy, je prolomena tehdy, jestliže závěr obecných soudů je v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývá. Takový nesoulad v daném případě Ústavní soud neshledal. Vzhledem k tomu, že z ústavní stížnosti, jež je v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecnými soudy, nevyplývá nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny, jeví se Ústavnímu soudu stěžovatelovo tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv jako zjevně neopodstatněné.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. února 2000

JUDr. Vladimír Čermák

předseda senátu