Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 578/99

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele P. C., zastoupeného JUDr. J. T., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. , a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 1. 1999, sp. zn. ,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 22. 11. 1999, které došlo Ústavnímu soudu dne 24. 11. 1999.

V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora uvedené usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým byla zamítnuta všechna podaná odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, rovněž shora uvedeného, kterým byl odsouzen pro trestné činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. b) tr. zákona a zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a tří měsíců nepodmíněně a k peněžitému trestu ve výši Kč 100 000,--.

Stěžovatel je toho názoru, že shora citovanými rozhodnutími vrchního a krajského soudu, jakož i v řízení před soudem prvního stupně, bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na presumpci neviny podle odst. 2 d, právo na řádnou soudní ochranu podle d, právo vyplývající z d, podle něhož nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby a právo vyplývající z d, podle něhož se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán.

Svá výše uvedená tvrzení stěžovatel odůvodňuje především tím, že zpochybňuje právní posouzení svého jednání soudy, má za to, že soudy nesprávně vyhodnotily rozpor mezi výpověďmi svědků.

Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, ale zjišťuje, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v tom, že obviňuje obecné soudy z toho, že ho uznaly vinným a odsoudily ho na základě jím zpochybněné důkazní situace.

Ohledně těchto námitek Ústavní soud z odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. , zjistil, že v řízení byly provedeny řádným způsobem všechny důkazy, které mohly přispět k objasnění věci a že byly náležitě zhodnoceny. Ohledně námitek stěžovatele, že byla odmítnuta jeho obhajoba a za základ zjištění vzaty výpovědi svědků, kteří svědčili v jeho neprospěch a odmítnutí těch, kteří svědčili v jeho prospěch, nutno uvést, že věrohodnost těchto svědků nebyla v řízení zpochybněna a nebyly zpochybněny ani listinné důkazy.

Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není další odvolací instancí proti rozhodnutím obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí, se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení a 2 a d. Výše zmíněná porušení z napadených rozhodnutí vrchního a krajského soudu však nevyplývají. Rovněž z těchto rozhodnutí nevyplývá porušení práv stěžovatele na presumpci neviny podle ustanovení d.

Pokud jde o zjišťování skutkového stavu věci a hodnocení důkazů, platí obecná zásada, že domáhat se svého práva lze pouze způsobem stanoveným v zákoně ( a 4 d), resp. že soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům ( y ČR). Jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí ( y ČR).

V trestním řízení platí zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů - ustanovení § 2 odst. 6 a § 125 tr. řádu. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti ani váhu jednotlivých důkazů. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí a být jejich logickým důsledkem. Přitom při přezkoumávání rozsudku v odvolacím řízení lze zkoumat pouze to, zda při vytváření svého názoru soud postupoval správně.

Ústavní soud se podrobně zabýval meritem ústavní stížnosti, nicméně nezjistil, že by při rozhodování obecných soudů došlo k porušení shora uvedených ústavních procesních práv stěžovatele ani neshledal, že by byla porušena stěžovatelova práva uvedená v a 6 d, týkající se nemožnosti trestního stíhání za čin, pro nějž byl pravomocně odsouzen a posuzování trestnosti činu podle zákona účinného v době, kdy byl spáchán, a musel proto považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.

Ze shora uvedených důvodů senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. února 2000 JUDr. Vladimír Klokočka

předseda I. senátu Ústavního soudu