Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 220/98

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti V., zastoupených JUDr. B.V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, ze dne 29. 1. 1998, čj. -68, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka (akciová společnost V.) se svojí ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze, ze dne 29. 1. 1998, čj. -68, kterým byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích z dne 25. 4. 1997, čj. -49, jímž byl zamítnut stěžovatelčin návrh na zaplacení úroků z prodlení ve výši 5.798,- Kč, směřující proti T. Stěžovatelka tvrdí, že těmito rozhodnutími orgánů veřejné moci bylo porušeno její u zaručené právo na soudní ochranu podle y ČR a podle d (dále jen " "). Pochybení ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci spatřuje mimo jiné v tom, že k zamítavému rozhodnutí dospěly přesto, že již předtím krajský obchodní soud rozsudkem ze dne 9. 10. 1995 zamítl stěžovatelovu žalobu o určení, že tatáž pohledávka je zjištěná proti právnímu předchůdci T., s odůvodněním, že výše uvedený závazek přešel i s majetkem na T., s.r.o. Stěžovatelka připouští, že předmětem sporu před obecnými soudy byla sice malá finanční částka, nicméně má za to, že se jedná o zásadní otázku s tím, že obdobná rozdílná rozhodnutí soudů nejsou ojedinělá. V odůvodnění ústavní stížnosti dále poukazuje na problematičnost vývoje právní úpravy ustanovení v části, týkající se odpovědnosti FNM ČR. Jmenovitě uvádí, že novelizaci cit. zákona, realizovanou na základě bodu 21 , jímž byla v vypuštěna slova "fond však ručí svým majetkem za splnění závazku nabyvatelem privatizovaného majetku", považuje za zásah, který je v rozporu s a y. K této své výhradě uvádí, že si je vědoma toho, že není legitimována k podání návrhu na zrušení bodu 21 , nicméně navrhuje, aby Ústavní soud v případě, že by dospěl k závěru, že napadené rozsudky jsou přece jen správné a že ke znemožnění uspokojení pohledávky stěžovatelky došlo nesprávným postupem FNM ČR, zvážil možnost postupu podle , tj. řízení o ústavní stížnosti přerušil a podal plénu Ústavního soudu návrh na zrušení cit. bodu 21

K posouzení věci si Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. , a vyjádření Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k otázce, zda při privatizaci státního podniku T., přešla pohledávka na zaplacení příslušenství ze státního podniku na T., s.r.o., s nímž FNM ČR uzavřel ve smyslu , ve znění pozdějších předpisů, kupní smlouvu o prodeji majetku podle privatizačního projektu, odkazuje především na podrobné odůvodnění svého rozsudku s tím, že setrvává na závěru, podle něhož závazek zaplatit příslušenství pohledávky, vzniklé z důvodu prodlení státního podniku za zboží státnímu podniku dodané a jím zaplacené, nepřešel na T., s.r.o., nýbrž zůstal v tzv. zbytkovém statku. Na tomto závěru nemůže podle vrchního soudu nic změnit skutečnost, že v incidenčním sporu, vedeném stěžovatelkou proti správci konkursní podstaty úpadce T., s.p., dospěl Krajský soud v Praze ohledně přechodu pohledávky k opačnému závěru. Dále vrchní soud uvádí, že mu nepřísluší vyjadřovat se k námitkám stěžovatelky, které se týkají odpovědnosti FNM ČR. Své vyjádření vrchní soud uzavírá konstatováním, že z výše uvedených důvodů považuje ústavní stížnost za nedůvodnou.

Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak argumenty stěžovatelky obsažené v odůvodnění ústavní stížnosti, tak závěry, k nimž dospěly Krajský soud v Českých Budějovicích a Vrchní soud v Praze, a to se závěrem, že ústavní stížností napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze, ze dne 29. 1. 1998, čj. -68, kterým byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích z dne 25. 4. 1997, čj. -49, nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Závěru obecných soudů, podle něhož za situace, kdy v privatizačním projektu samostatně privatizované jednotky státního podniku - závodu Č., - nebyla mezi tam uvedenými hospodářskými smlouvami jmenovitě uvedena předmětná hospodářská smlouva, uzavřená mezi privatizovaným podnikem a stěžovatelkou, a naopak pohledávka z této smlouvy zůstala v sestavě neuhrazených závazků u zbytkového státního podniku T., s.p. v likvidaci, nemohl závazek zaplatit příslušenství pohledávky, vzniklé z důvodu prodlení státního podniku za zboží jemu dodané a jím zaplacené, přejít podle , v platném znění, na T., s.r.o., protiústavnost vytýkat nelze. Skutečnost, že v dané věci již předtím dospěl k jinému právnímu závěru Krajský obchodní soud v Praze v incidenčním sporu, není z hlediska zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, posuzovaných v rámci ústavní stížnosti směřující proti shora označeným rozsudkům, právně významná, když závěry v nich obsažené neshledal Ústavní soud za nesprávné. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Vyhovět nebylo možno ani návrhu stěžovatelky, aby Ústavní soud zvážil možnost postupu podle , a to ve vztahu k posouzení eventuální protiústavnosti bodu 21 , a to jak z toho důvodu, že již situace, kdy ústavní stížnost byla shledána Ústavním soudem za neopodstatněnou, vylučuje možnost jiného právního osudu návrhů na zahájení řízení o zrušení zákona, ale i proto, že stěžovatelčin návrh na zvážení zahájení řízení o zrušení zákona se týká ustanovení, které v dané věci nebylo aplikováno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. února 2000

JUDr. Vladimír Čermák

předseda senátu