Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 182/99

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti JUDr. S. H., zastoupeného JUDr. Z. H., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 1. 1999, čj. -59, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 4. 1998, čj. -42 a rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 7. 5. 1997, čj. -15,

t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Navrhovatel, s odvoláním na porušení jeho základních práv a svobod chráněnýchu ČR,d, Mezinárodním paktem o občanských a politických právech, domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno jeho žalobě na přiznání částky 26.500,- Kč, jako náhrady škody na dva revolvery a jednu šavli, kterou zapůjčil panu J. K. k výzdobě jeho sklípku. Sporu, který je předmětem ústavní stížnosti předcházel spor, vedený u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. , v němž soud nevyhověl jeho návrhu na vydání zbraní podle obč. zák., neboť odpůrce je v mezidobí daroval dalším osobám. Za této situace uplatnil navrhovatel výše uvedený nárok na náhradu škody, přičemž zavinění spatřuje v tom, že odpůrce neoprávněně disponoval zbraněmi, jichž nebyl vlastníkem, a znemožněním jejich navrácení způsobil navrhovateli škodu.

Navrhovatel namítá nedostatečně zjištěný skutkový stav a nesouhlasí s provedeným dokazováním, na základě kterého soud dospěl k nesprávnému závěru v tom smyslu, že ve sporném případě se mezi účastníky nejednalo o půjčku zbraní, ale o jejich darování. Především poukazuje na neprůkaznost svědeckých výpovědí a nejasnosti ohledně druhu a výkonu prací, které měly být důvodem pro darování zbraní. Rovněž namítá procesní nedostatky řízení, spočívající v tom, že soud nevyhověl jeho návrhu na výslech svědka M.H., nebylo vyhověno jeho žádosti o opravu a doplnění protokolu a dále, že mu v řízení před soudem I. stupně nebylo umožněno přednést závěrečnou řeč. Stejně tak nesouhlasí se závěry Nejvyššího soudu ČR, vyslovenými v usnesení tohoto soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, o tom, že ke zkrácení jeho procesních práv nedošlo.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Litoměřicích, sp. zn. , a dospěl k závěru, že není důvodná.

Ústavní soud již v řadě svých předchozích rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jakožto orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě pátéd, stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudu (y ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené tímto soudem.

Z obsahu připojeného spisu je zřejmé, že podstatou ústavní stížnosti je polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Navrhovatel pouze opakuje námitky, které již vznášel v řízení před obecnými soudy včetně Nejvyššího soudu ČR. Obsah spisu nasvědčuje tomu, že obecné soudy při projednávání sporu, kde klíčovou otázkou bylo posouzení, zda v letech 1964 až 1966 mezi účastníky sporu došlo k půjčení či darování zbraní, postupovaly v souladu s , neboť provedly rozsáhlé dokazování, zejména výslechem řady svědků, přičemž dospěly k závěru, že navrhovatel neprokázal své tvrzení o pouhé půjčce zbraní, ale vzaly za prokázané, že zbraně byly odpůrci darovány. Soudy svá tvrzení v souladu s ustanovením také řádně odůvodnily, uvedly o které důkazy opřely svá tvrzení, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily a které právní předpisy pro posouzení skutkového stavu aplikovaly. Soud také odpovídajícím způsobem zdůvodnil, proč nevyhověl návrhu na výslech svědka M. H. Pokud jde o námitku, že navrhovateli nebylo z časových důvodů umožněno přednést závěrečnou řeč, Ústavní soud se ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu ČR v této věci, tj. že žalobci bylo v průběhu celého řízení, včetně odvolacího řízení, umožněno vyjádřit se k provedeným důkazům, přednést námitky a navrhovat důkazy a vyjádřit se k právní stránce věci, přičemž těchto svých práv plně využil. Možnosti pronést závěrečnou řeč ve smyslu mohl navrhovatel využít v řízení odvolacím. Pokud jde o námitku, že nebylo vyhověno žádosti navrhovatele o opravu protokolu o jednání, má Ústavní soud za to, že tato skutečnost sama o sobě nemohla s ohledem na rozsáhlé důkladné dokazování jakkoliv ovlivnit skutkové a právní závěry soudu či zapříčinit protiústavnost napadených rozhodnutí.

Skutečnost, že soudy nevyhověly všem návrhům na dokazování, po provedeném řízení zamítly stěžovatelův návrh a zároveň vyslovily právní názor, se kterým se navrhovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě oprávněnost ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud v dané věci neshledal porušení principů obsažených v hlavě pátéd, neboť soudy se řídily příslušnými ustanoveními , nezbylo než ústavní stížnost dle , ve znění pozdějších předpisů, zamítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. ledna 2000

JUDr. Vladimír Čermák

předseda senátu