Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 404/98

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti V.Š., zastoupeného JUDr. J.S., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. května 1998 sp.zn. , za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, O.Ú., okresního pozemkového úřadu, a V.ú., jako vedlejších účastníků, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení d (dále jen "Listina) a y ČR, zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. května 1998, sp. zn. , kterým bylo potvrzeno rozhodnutí odpůrce ze dne 24. 2. 1998, čj. 241/98-R/4064/92/Typ, kterým bylo rozhodnuto, že stěžovatel není vlastníkem nemovitostí v k.ú. V., označených ve výroku tohoto rozhodnutí. Protiústavnost postupu ve věci dosud rozhodujících orgánů tkví, podle tvrzení stěžovatele uvedených v odůvodnění ústavní stížnosti, v nesprávném zhodnocení právních důsledků rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. -33, jímž bylo ve smyslu a zákona o půdě rozhodnuto, že stěžovatel je oprávněn k uplatnění nároku u O.Ú., okresního pozemkového úřadu, podle zákona o půdě, a to k pozemkům označeným ve výrokové části tohoto rozsudku, a jímž byl zamítnut návrh stěžovatele, kterých se domáhal určení, že je oprávněn k uplatnění nároku u O.Ú., okresního pozemkového úřadu, k zemědělské usedlosti ve V., se stavební parcelou č. 42 v k.ú. V. Na podporu svých tvrzení poukazuje na to, že při koncipování žalobního petitu vycházel z formulace doporučené ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR Cpjn 36/95, které bylo publikováno pod č. R 16/96 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dále se zabývá analýzou definice oprávněné osoby podle zákona o půdě se závěrem, že v tomto pojmu je jako imanentní znak obsažena rovněž skutečnost, že došlo k přechodu předmětného majetku na stát nebo jiné právnické osoby způsobem uvedeným v zákona o půdě. Z uvedeného pak dovozuje, že pokud rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 11. 12. 1997, čj. -33, bylo ve smyslu a zákona o půdě rozhodnuto, že stěžovatel je oprávněn k uplatnění nároku u O.Ú., okresního pozemkového úřadu, podle zákona o půdě, jde o rozhodnutí, jímž je mimo jiné určeno i to, že majetek přešel v rozhodném období na stát nebo jinou právnickou osobu způsobem uvedeným v zákona o půdě. Takové rozhodnutí je pak ve smyslu závazné nejen pro účastníky soudního řízení, ale i pro všechny orgány, nepochybně tedy i pro O.Ú., okresní pozemkový úřad (dále jen "pozemkový úřad") . Pokud tedy pozemkový úřad tuto skutečnost nerespektoval a v řízení podle zákona znovu posuzoval otázku již pravomocně rozhodnutou, porušil tím mimo jiné i ustanovení , o správním řízení (). Ve vztahu k závěrům učiněným pozemkovým úřadem v řízení podle zákona o půdě v otázce posouzení, zda byl naplněn některý z restitučních titulů podle zákona o půdě, pak poukazuje na to, že podle jeho mínění nelze dovodit, že by jeho rodiče, ve vztahu k nimž je tzv. další oprávněnou osobou, nepozbyli majetek některým ze způsobů uvedených v zákona o půdě.

Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou, neboť v rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 11. 12. 1997, čj. -33, kterým bylo určeno, že stěžovatel je oprávněn ve smyslu § 4a a § 4a odst. 3 zákona o půdě k uplatnění nároku u pozemkového úřadu podle ust. § 9 odst. 1 zákona o půdě, nelze v žádném případě dovodit, že tímto výrokem soudu byla pro pozemkový úřad a pro Krajský soud v Praze pro přezkumné řízení vyřešena závazným způsobem též otázka splnění restitučního titulu podle ust. § 6 odst. 1 zákona o půdě.

Pozemkový úřad, jako vedlejší účastník řízení o ústavní stížnosti, ve svém vyjádření uvádí, že stěžovatele zapsal jako domnělou oprávněnou osobu, protože nesplnil podmínky oprávněné osoby, neboť nemohl předložit výpis z pozemkové knihy ani přídělovouu, a rovněž doklad o pozbytí nemovitostí nebyl dostačující. Svým rozhodnutím ze dne 10.8.1995, čj. 1438/95-R/4O64/92/Typ, pozemkový úřad neuznal nárok stěžovatele a odkázal jej s jeho nároky ve smyslu na soud. Toto rozhodnutí pozemkového úřadu bylo potvrzeno rozhodnutím Ministerstva zemědělství ČR jako Ústředního pozemkového úřadu ze dne 27. 2. 1996, čj. 3316/95-3153. Poté, co byl pozemkovému úřadu doručen rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 11. 12. 1997, čj. -33, kterým bylo určeno, že stěžovatel je oprávněn smyslu a zákona o půdě k uplatnění nároku u pozemkového úřadu podle ust. zákona o půdě, bylo se stěžovatelem jednáno jako s oprávněnou osobou a v rámci řízení vedeného podle zákona o půdě bylo nutno posoudit restituční titul. Pozemkový úřad dospěl k závěru, že restituční titul naplněn nebyl, neboť na základě dokladů z archivu bylo patrné, že rodiče stěžovatele nabídli příděl k převzetí státu dobrovolně vzhledem k nemoci a odstěhovali se, rozhodl proto, že stěžovatel není vlastníkem požadovaných nemovitostí, a v řízení o opravném prostředku směřujícím proti tomuto rozhodnutí bylo předmětné rozhodnutí pozemkového úřadu potvrzeno. K tomu, že Okresní soud v Lounech shledal stěžovatele oprávněnou osobou podle zákona o půdě, pozemkový úřad uvádí, že z rozsudku, kterým se tak stalo, však nevyplývá, že by se soud zaobíral restitučním titulem.

V.ú., jako vedlejší účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že podle jeho názoru je napadené rozhodnutí správné, neboť soud v něm mimo jiné správně konstatuje váhu a význam předcházejících rozhodnutí, konkrétně rozhodnutí Okresního soudu v Lounech, jímž bylo rozhodnuto, že stěžovatel je oprávněn k uplatnění nároku u pozemkového úřadu k nemovitostem ve výroku soudu blíže specifikovaným, kterým však nebyl závazně vyřešen způsob přechodu nebo převodu pozemků na stát nebo jinou právnickou osobu. Z výše uvedených důvodů vedlejší účastník uvádí, že by podle něho měla být ústavní stížnost odmítnuta.

Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, k ní připojených příloh a vyžádaných spisů Krajského soudu v Praze, sp. zn. , Okresního soudu v Lounech, sp. zn. , O.Ú., okresního pozemkového úřadu, čj. R/4064/92, a s obsahem Ústavním soudem vyžádaných vyjádření k ústavní stížnosti, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud považuje především za nezbytné poukázat na to, že právní režim, týkající se tzv. domnělé oprávněné osoby, obsažený v zákona o půdě se stal součástí zákona o půdě novelou realizovanou , s tím, že následně bylo cit. ustanovení s ohledem na problémy s jeho aplikací novelizováno O skutečnosti, že se jedná o ustanovení problematické, svědčí dále i to, že se jím zabývalo ve svém sjednocujícím stanovisku k zákonu u půdě občanskoprávní kolegium Nejvyššího soudu ČR (viz č. R 16/96 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V dané konkrétní věci je stěžovatelem tvrzeno, že k porušení y a y ČR ze strany pozemkového úřadu a Krajského soudu v Praze došlo tím, že se přes existenci pravomocného rozsudku Okresního soudu v Lounech zabývaly řešením existence restitučního titulu podle zákona o půdě, byť podle názoru stěžovatele je takový postup vyloučen, neboť tato skutečnost vyplývá již z rozsudku Okresního soud v Lounech, jímž bylo určeno, že stěžovatel je mimo jiné osobou oprávněnou k uplatnění nároku podle zákona o půdě, když pojmovým znakem oprávněné osoby je i určení, zda majetek přešel na stát některým z restitučních titulů podle zákona o půdě. Jakkoli Ústavní soud sdílí názor stěžovatele, že obsah pojmu oprávněné osoby, tak jak je vymezen v zákona o půdě, zahrnuje jak znaky osobnostní, tak znaky týkající se intenzity majetkové křivdy, má v daném konkrétním případě, který je předmětem ústavní stížnosti, za to, že postup orgánů veřejné moci, konkrétně pozemkového úřadu a Krajského soudu v Praze, nevykazuje znaky protiústavnosti proto, že se tyto zabývaly otázkou existence restitučního titulu. Tento závěr opírá Ústavní soud o následující skutečnosti. Smyslem zákona o půdě je pro účely restitucí podle tohoto zákona řešit situace, kdy se žadatel o restituci dostane do důkazní nouze s ohledem na prokázání vzniku, resp. existence vlastnického práva, k restitučně požadovaným nemovitostem, a to z důvodů blíže v 4a odst. 3 zákona o půdě uvedeným. Uznat nárok tzv. domnělé oprávněné osoby je pak na základě platné právní úpravy oprávněn buď přímo pozemkový úřad, případně pokud tento nárok svým rozhodnutím neuzná, obecný soud ve smyslu zákona o půdě. Je sice třeba přisvědčit tomu, že cit. ustanovení ukládá tomuto soudu řízení o nároku tzv. domnělé oprávněné osoby podle zákona o půdě spojit s rozhodováním o tom, zda je domnělá oprávněná osoba oprávněnou osobou, nicméně znění cit. ustanovení nedává jednoznačnou odpověď na to, které všechny znaky oprávněné osoby je soud povinen, resp. oprávněn, zkoumat. Za této právní situace je Ústavní soud toho názoru, že pokud se obecný soud meritorně nezabýval prokázáním restitučního titulu podle zákona o půdě (byť ze spisu Okresního soudu v Lounech, sp. zn. , lze zjistit, že na okolnosti - nemoc, vysoké dodávky - za nichž došlo k návrhu ze strany přídělců předat nemovitosti státu, bylo při ústních jednáních ze strany svědků poukazováno), nelze vytknout pozemkovému úřadu pochybení, pokud v řízení podle zákona o půdě tuto skutečnost zkoumal, a nedošlo proto z jeho strany k porušení , o správním řízení. Z téhož důvodu pak nemohlo dojít ani k porušení , jak dovozuje stěžovatel. Z hlediska ochrany ústavně zaručených práv ve vztahu ke stěžovateli je podstatné a rozhodující zjištění, že pozemkový úřad jednal se stěžovatelem jako s osobou legitimovanou k uplatnění nároku. Listinnými doklady se mu však nepodařilo prokázat vznik a existenci původního vlastnictví jeho rodičů. Pro úplnost pohledu na problém rozsahu pravomoci okresních soudů zabývat se v řízení podle zákona o půdě zjištěním, zda žalobce je i tzv. oprávněnou osobou, považuje za vhodné Ústavní soud uvést, že v situaci, kdy by si obecný soud svoji pravomoc vyložil tak, že je oprávněn i ke zjišťování existence tzv. restitučního titulu podle zákona o půdě, by nebylo možno v takovém postupu spatřovat protiústavnost, neboť znění zákona o půdě připouští i takový výklad. Nicméně pak by muselo z průběhu soudního řízení i z obsahu rozsudku, a to jak z jeho výrokové, tak z odůvodňující, části vyplývat, že otázka existence či neexistence restitučního titulu byla obecným soudem meritorně řešena. Vzhledem k tomu, že v dané konkrétní věci tomu tak nebylo, nelze než věc uzavřít konstatováním, že ve vztahu ke stěžovateli zjevně nedošlo k porušení jeho práva zaručeného v y a y ČR, když pozemkový úřad otázku naplnění restitučního titulu zkoumal. K polemice stěžovatele ohledně skutkových otázek týkajících se eventuálního naplnění obsahu některého z restitučních titulů podle zákona o půdě Ústavní soud uvádí, že se jimi meritorně nezabýval, jednak z toho důvodu, že není další soudní instancí, které by takové přezkoumávání příslušelo, když navíc sám stěžovatel uvádí, že je nepovažuje pro posouzení věci v rovině ústavně právní za podstatné.

Z výše uvedených nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. ledna 2000

JUDr. Vladimír Čermák

předseda senátu