Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 129/99

Ústavní soud rozhodl dne 11. ledna 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti A. T., zastoupené JUDr. M. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 12. 1998, čj. -27, a rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 6. 8. 1998, čj. -13,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovaným rozsudkům obecných soudů, kterými byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR na vyplacení náhrady škody podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozsudky byla dotčena ve svých právech ústavně zaručených v článku 36 odst. 1 a 3 a článku 37 odst. 2d (dále jen ""). Stěžovatelka má za to, že obecné soudy při rozhodování o její žalobě vycházely z nesprávného právního názoru, když uvedly, že záznam o sdělení obvinění podle ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu má povahu opatření, a nikoliv rozhodnutí ve smyslu Podle jejího názoru je směrodatný obsah aktu, sdělení obvinění, nikoliv jeho forma. Stěžovatelka proto žádá Ústavní soud, aby napadené rozsudky zrušil.

Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě vyplývá, že odvolací soud připustil proti svému rozsudku dovolání, a to pro zásadní význam právní otázky, zda sdělení obvinění má povahu rozhodnutí ve smyslu ustanovení Ústavní soud však považuje ústavní stížnost za přípustnou, přestože stěžovatelka dovolání nepodala, neboť dovolání je v projednávaném případě ex lege nepřípustné [ustanovení s ohledem na ustanovení o. s. ř]. Stěžovatelce nelze vytknout, že nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (ustanovení , o Ústavním soudu), neboť posledním procesním prostředkem je s ohledem na výše uvedené odvolání, tohoto práva však stěžovatelka využila.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozsudky z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ze spisu Okresního soudu v Karviné, sp. zn. , Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka byla v březnu 1997 obviněna ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví a porušování domovní svobody, přičemž rozsudkem Okresního soudu v Karviné z listopadu téhož roku byla zproštěna obžaloby v plném rozsahu, neboť nebyl prokázán skutek, pro který byla stíhána. Stěžovatelka se obrátila v lednu 1998 na Ministerstvo spravedlnosti s návrhem na předběžné projednání nároku na náhradu škody v rozsahu mimosmluvní odměny advokáta ve výši 7 525,-- Kč, včetně režijního paušálu, a tvrdila, že kdyby nebyla obviněna, nevznikly by jí výlohy na obhajobu. Ministerstvo spravedlnosti jejímu návrhu nevyhovělo a ve vyjádření k žalobě uvedlo, že trestní stíhání proti stěžovatelce bylo zahájeno sdělením obvinění, které není považováno za rozhodnutí vydané formou usnesení, a proto je nelze považovat za rozhodnutí ve smyslu ustanovení a násl. , jakož ani za nesprávný úřední postup, neboť nebylo provedeno v rozporu s trestním řádem. Ministerstvo spravedlnosti dále odkázalo na ustanovení § 151 odst. 1 trestního řádu, podle kterého stát nenese náklady obviněného způsobené zvolením obhájce, to ovšem za předpokladu, že nejde o nutnou obhajobu a jsou splněny další podmínky stanovené v citovaném ustanovení. O posléze uvedenou situaci však v daném případě nejde. Z odůvodnění napadených rozsudků vyplynulo, že obecné soudy při své rozhodování vycházely z téhož právního názoru, když výkladem ustanovení § 119 odst. 2 a § 160 odst. 1 trestního řádu dovodily, že nemá-li záznam charakter rozhodnutí ve formě usnesení, je nutno ho považovat za opatření. S ohledem na to nejde o rozhodnutí ve smyslu , a odpovědnost státu za škodu ve smyslu ustanovení - 4 citovaného zákona tak není dána. Z odůvodnění rovněž vyplývá, že i v případě, kdyby záznam o sdělení obvinění bylo nutno považovat za rozhodnutí, stěžovatelka by s ohledem na ustanovení věty za středníkem úhrady nákladů právního zastoupení obhajoby nedosáhla, neboť v jejím případě nešlo o případ nutné obhajoby. Tyto důvody vedly obecné soudy k zamítnutí žaloby.

Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, že mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí, proti kterému byla podána ústavní stížnost, neboť jeho úkolem je pouze hodnotit ústavnost zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod. Ústavní stížnost, spočívající v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, a to ve shodném smyslu a rozsahu jako v odvolání proti rozhodnutí soudu prvého stupně, staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na článek 83y ČR zjevně nepřísluší. Podstatou stěžovatelčiny ústavní stížnosti je její nesouhlas s posouzením charakteru, resp. povahy sdělení obvinění, o kterém byl učiněn záznam, a to v souvislosti s výkladem ustanovení Obecné soudy dospěly k závěru, že sdělení obvinění podle ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu nemá charakter, resp. povahu, rozhodnutí a je třeba na ně nahlížet jako na opatření, přičemž svůj závěr opřely o výklad ustanovení § 119 odst. 2 a ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu, jakož i ustanovení Ústavní soud do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje zpravidla jen tehdy, jestliže tyto nepostupují v souladu su, zejména pak s obsahem hlavy páté. Jak plyne z obsahu připojeného spisu, stěžovatelce nebyla odňata možnost domáhat se soudní ochrany, její žalobou se soud zabýval v řádně provedeném řízení, přičemž sama skutečnost, že obecné soudy po provedeném řízení vyslovily závěr, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá oprávněný důvod k ústavní stížnosti, zejména neuvádí-li stěžovatelka na podporu svého tvrzení nic jiného, než uvedla v řízení před obecnými soudy. Ani skutečnost, že v rozhodovací činnosti obecných soudů dochází k rozdílnému rozhodování o této otázce, nemůže věc posunout do ústavně právní roviny, neboť Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prostřednictvím svých rozhodnutí sjednocoval judikaturu obecných soudů. Ústavní soud rovněž neshledal opodstatněným tvrzení, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s článkem 37 odst. 2y a že neúspěch v řízení o náhradu škody vůči státu, tedy neuhrazení nákladů obhajoby v případě nedůvodného trestního stíhání, představuje protiústavní zásah do práva na právní pomoc. Podle názoru Ústavního soudu je právo na právní pomoc v případě, kdy nejde o nutnou nebo bezplatnou obhajobu, věcí úvahy toho, kdo takové právní pomoci využije a při posuzování jeho obsahu je třeba respektovat normy, kterými jsou ve stěžovatelčině případu trestní řád a zákon o odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. V těchto normách jsou pravidla zahájení trestního stíhání, jakož i zásady odpovědnosti státu za způsobenou škodu, přesně vymezeny.

Vzhledem k tomu, že stěžovatelka mimo nesouhlas s právními závěry obecných soudů neuvedla nic, co by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, nezbylo než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 11. ledna 2000

JUDr. Vladimír Čermák

předseda senátu