Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 202/98

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného advokátem JUDr. J. Z., proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 18. 11. 1996, sp. zn. , a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 11. 1997, sp. zn. , t akt o

Ústavní stížnost se o d m í t á.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud ve Frýdku-Místku zamítl návrh stěžovatele, aby odpůrcům (město T., J. B. a M. B.) byla stanovena povinnost vydat mu dům č.p. 17, pozemek p.č. 878 stavební plocha, p.č. 879 zahrada, zapsané v katastru nemovitostí na LV č. 526 pro katastrální území a obec T. a pozemek p.č. 880 zahrada zapsané v katastru nemovitostí na LV č. 939 pro katastrální území a obec T. (dále jen "předmětné nemovitosti").

Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že rozhodl o povinnosti města T. vydat stěžovateli jednu polovinu pozemku p.č. 880 zahrada zapsaného v katastru nemovitostí na LV č. 939 pro katastrální území a obec T. a v dalších částech rozsudek okresního soudu potvrdil. Zároveň krajský soud zamítl návrh stěžovatele na připuštění dovolání.

1

V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud zejména uvedl, že uplatněný nárok byl posuzován podle režimu , o mimosoudních rehabilitacích, a že stěžovatel je oprávněnou osobou podle ustanovení § 3 odst. 1 tohoto zákona. Nárok stěžovatele prý byl založen až nálezem ústavního soudu č. 164/1994 Sb., nebot' teprve tímto nálezem došlo ke zrušení a odst. 4 ve slovech "a mají trvalý pobyt na jejím území". Stěžovatel totiž v době, kdy mohl být uplatněn nárok na vydání předmětných nemovitostí podle cit. zákona, sice byl státním občanem, avšak nesplňoval podmínku trvalého pobytu. Teprve účinností uvedeného nálezu (dnem l.. 11. 1994) byl údajně založen jeho nárok a začaly běžet příslušné lhůty.

Vlastníkem předmětných nemovitostí (mimo parcely č. 880) se v rozhodném období stala obec T., která uzavřela platnou kupní smlouvu s odpůrci manželi B. Stěžovatel prý toliko namítal, že tato kupní smlouva je neplatná s ohledem na ustanovení , leč toto ustanovení v daném případě nelze aplikovat, nebot' "nebylo-li zde oprávněné osoby, která řádně uplatnila svůj nárok na vydání věcí, není zde ani povinné osoby, která by měla postupovat v souladu s tímto ustanovením". Pasivní legitimace manželů B. nebyla dána ani proto, že předmětné nemovitosti nabyli mimo rozhodné období (kupní smlouvou ze dne 19. 11. 1992) a nikoliv od státu, jak předpokládá ustanovení Této části návrhu proto krajský soud nevyhověl. Rovněž nevyhověl návrhu na vydání jedné poloviny parcely č. 880, nebot' stěžovatel prý nebyl vlastníkem celé věci, nýbrž jen podílovým spoluvlastníkem její jedné poloviny.

U parcely č. 880 údajně nebyl prokázán jakýkoliv nabývací titul státu a stát tedy tento pozemek převzal bez právního důvodu ( ). Proto krajský soud rozhodl, že první odpůrce je stěžovateli povinen vydat jednu polovinu této nemovitosti.

Krajský soud v Ostravě neshledal, že by se v tomto případě jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu a proto zamítl návrh na připuštění dovolání. V části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, bylo dovolání přípustné podle ustanovení (dále jen "").

2

Proti těmto rozsudkům obecných soudů podal stěžovatel jednak dovolání, jednak ústavní stížnost. V ní především namítl, že Krajský soud v Ostravě v napadeném rozsudku nelogicky dospěl k závěru, že stěžovatel na jedné straně nebyl oprávněnou osobou podle , ve druhém případě ho nicméně za oprávněnou osobu považoval. Stěžovatel prý povinné osoby vyzval právně významným způsobem k vydání nemovitostí ve lhůtě 6 měsíců od účinnosti citovaného nálezu Ústavního soudu a v souladu s ním a protože splnil všechny zákonem stanovené podmínky, vznikla povinným osobám povinnost předmětné nemovitosti vydat. Pokud tuto povinnost nesplnily, měly obecné soudy návrhu vyhovět. Jestliže tak neučinily, vycházely z nesprávného posouzení věci.

Proto se stěžovatel domnívá, že napadenými rozsudky bylo porušeno jeho vlastnické právo podle d a navrhl zrušit rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku a tu část rozsudku Krajského soudu v Ostravě, jíž byl rozsudek okresního soudu potvrzen.

Z obsahu spisu bylo zjištěno, že Nejvyšší soud ČR (na základě dovolání, podaného stěžovatelem) rozsudkem ze dne 22. 11. 1999, sp. zn. , v záhlaví označené rozsudky Okresního soudu ve Frýdku-Místku a Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku k dalšímu řízení.

V odůvodnění tohoto rozsudku zejména uvedl (s odkazem na své dřívější rozhodnutí, publikované pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že ustanovení vylučuje z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí pouze ty věci, ohledně nichž byl nárok na jejich vydání podle uplatněn ještě před účinností Ostatní věci přešly do vlastnictví obcí se všemi právy a povinnostmi, jež se k tomuto majetku vztahují, tzn. včetně povinnosti je vydat. Okolnost, že restituční nárok byl založen až v souvislosti s nálezem Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. ve sledovaných souvislostech nemá právní význam. Pokud tedy krajský soud dospěl k právnímu závěru, že pasivní legitimace manželů D. nemohla být dána již proto, že předmětné nemovitosti nabyli mimo rozhodné období a nikoli od státu, je tento názor s názorem Nejvyššího soudu ČR v rozporu.

3

Proto Nejvyšší soud ČR oba napadené rozsudky zrušil a rozhodl, že v dalším řízení se bude soud prvního stupně znovu zabývat tím, zda a kdy byla podána výzva k vydání nemovitostí podle (k doložení toho, zda nemovitosti přešly ze státu na obec), zda a jaké povinnosti podle přešly ze státu na žalovanou obec, zda byla předmětná kupní smlouva uzavřena v souladu či v rozporu se , zda a kdy byla stěžovatelem podána výzva k vydání věci po účinnosti citovaného nálezu Ústavního soudu, popř. jakých nemovitostí se týkala, koho lze považovat za povinnou osobu a případně zda došlo k nabytí věcí podle zmíněné kupní smlouvy v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění ( ).

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.

Z obsahu spisu plyne, že v souzené věci bylo podáno dovolání, které Nejvyšší soud ČR shledal přípustným, meritorně se jím zabýval, v plném rozsahu mu vyhověl a oba napadené rozsudky zrušil. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je dovolání přípustné podle posledním prostředkem soudní ochrany, jehož vyčerpáním je podmíněna přípustnost ústavní stížnosti. Ústavní stížnost je tedy nepřípustná, nebot' stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

Proto soudce zpravodaj ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení ].

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. 1. 2000

JUDr. Vojen Güttler

soudce zpravodaj