Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 579/99

Ústavní soud rozhodl dne 12. ledna 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti doc. MUDr. M. H., zastoupené JUDr. K. Š., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 9. 1999, čj. -216,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení Nejvyššího soudu ČR stěžovatelka uvádí, že tímto rozhodnutím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v d a y ČR. Návrh podaný telegraficky není "neexistujícím návrhem", jak Nejvyšší soud ČR dovozuje, nýbrž toliko návrhem, který nebyl učiněn v předepsané formě. Pokud by odvolací soud nebyl k tomuto návrhu přihlížel, učinil by tak nepochybně právem, odvolací soud však návrh přijal a také o něm rozhodl, což stěžovatelce za splnění podmínek ustanovení dává právo dožadovat se připuštění dovolání Nejvyšším soudem ČR. Svým ryze formalistickým přístupem k výkladu ustanovení však Nejvyšší soud ČR toto právo domáhat se dovoláním přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu porušil. Z uvedených důvodů domáhá se proto stěžovatelka zrušení napadeného rozhodnutí.

Podle ustanovení dovolání je přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Jak je uvedeno v odst. 2 citovaného ustanovení, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Zkoumaje tyto podmínky, zjistil Ústavní soud z obsahu spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, že při jednání před odvolacím soudem dne 3. 5. 1996, jež bylo odročeno na 7. 5. 1996 za účelem vyhlášení rozhodnutí, ani před tímto jednáním, stěžovatelka nepodala návrh na vyslovení přípustnosti dovolání. Učinila tak dne 7. 5. 1996, tedy v den vynesení rozhodnutí, a to telefonicky. Krajský soud v Hradci Králové ve výroku svého rozsudku ze dne 7. 5. 1996, čj. -202, návrhu na připuštění dovolání nevyhověl s odůvodněním, že právní problematika projednávané věci je nyní již konstantně posuzována a ani závěry krajského soudu z této rozhodovací praxe nevybočují. Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením odvolání stěžovatelky odmítl, když v podstatě dospěl k závěru, že pokud odvolací soud výrokem potvrzujícího rozsudku "návrhu na připuštění dovolání" nevyhověl, rozhodl o neexistujícím návrhu, a předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení nejsou proto naplněny.

Ani Ústavní soud nemůže, než poukázat na ustanovení věta první , podle něhož podání je možno učinit písemně, ústně do protokolu nebo telegraficky. To tedy znamená, že telefonické podání nelze považovat za procesně způsobilý a relevantní druh podání a pro tento jeho nedostatek soud není povinen k němu přihlížet, nerozhodno, v jaké fázi se řízení nachází, tedy také bez ohledu na to, zda takové podání bylo jako relevantní v určité procesní fázi bráno v úvahu. Z uvedeného důvodu nelze proto ani z ústavně právního hlediska napadenému usnesení cokoli vytknout.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 12. ledna 2000

JUDr. Vladimír Čermák

předseda senátu