Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 254/98

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě ve věci ústavní

stížnosti Ing. P. N., zastoupeného JUDr. A. Z., advokátem, proti

usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 28 Ca

317/97, kterým bylo zastaveno řízení ve věci jeho žaloby proti

rozhodnutí prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu ze dne 20. 5.

1997, č.j. 1199/95-140/3-RK, za účasti Městského soudu v Praze

jako účastníka řízení a prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu

jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 1998, sp. zn.28 Ca 317/97, se zrušuje.

Odůvodnění

Navrhovatel podal ústavní stížnost proti usnesení Městského

soudu v Praze ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. , kterým

bylo zastaveno řízení ve věci jeho žaloby proti rozhodnutí

prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu ze dne 20. 5. 1997, č.j.

1199/95-140/3-RK. Tímto rozhodnutím byl zamítnut rozklad

navrhovatele proti rozhodnutí Nejvyššího kontrolního úřadu ze dne

12. 12. 1995, č.j. 95/22-SK/46, a potvrzeno uložení pokuty ve výši

50.000,- Kč ve smyslu ustanovení

Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu.

Navrhovatel tvrdí, že shora označeným usnesením Městského

soudu v Praze byla porušena jeho práva na soudní ochranu včetně

přezkumu zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, jak mu je

ústavně zaručuje a 2 y základních práv

a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy na ochranu

lidských práv a základních svobod.

Navrhovatel uvádí, že v řízení před Městským soudem v Praze

se domáhal zrušení rozhodnutí Nejvyššího kontrolního úřadu (dále

jen "NKÚ"), kterým mu byla uložena pořádková pokuta ve výši

50.000,- Kč, když na něm podle jeho názoru NKÚ vyžadoval splnění

povinnosti, která není uložena zákonem. Rovněž formálně nebyl

postup NKÚ bez závad. Městský soud v Praze však rozhodl tak, že

řízení v této věci zastavil, přičemž své rozhodnutí odůvodnil

odkazem na , podle kterého soudy ve

správním řízení nepřezkoumávají rozhodnutí správních orgánů

předběžné, procesní nebo pořádkové povahy včetně rozhodnutí

o pořádkových pokutách.

Toto ustanovení je podle tvrzení navrhovatele ve slovech

"včetně rozhodnutí o pořádkových pokutách" v rozporu

s ustanoveními a 2 d

a čl. 6 odst. 1 Úmluvy na ochranu lidských práv a základních

svobod..

Navrhovatel proto využil možnosti dané mu ustanovením § 64

odst. 1 písm. d) , o Ústavním soudu, ve

znění pozdějších předpisů, a spolu s ústavní stížností podal návrh

na zrušení ustanovení ve slovech

"včetně rozhodnutí o pořádkových pokutách". Protože k tvrzenému

zásahu do základního práva došlo za přímé aplikace ustanovení,

které je předmětem návrhu, II. senát Ústavního soudu řízení

o ústavní stížnosti svým usnesením, č.j.

II. ÚS 254/98-24

,

přerušil a návrh na zrušení předmětného ustanovení postoupil plénu

Ústavního soudu k rozhodnutí podle písm. a) y

ČR. Plénum Ústavního soudu dne 23. 11. 1999 svým nálezem, sp. zn.

, návrhu stěžovatele vyhovělo a ustanovení § 248 odst.

2 písm. e) ve slovech "včetně rozhodnutí o pořádkových

pokutách" zrušilo. II. senát Ústavního soudu proto mohl pokračovat

v přerušeném řízení a rozhodnout o ústavní stížnosti.

Na výzvu soudce zpravodaje se k návrhu vyjádřil účastník

a vedlejší účastník řízení. Předsedkyně senátu Městského

soudu v Praze uvedla, že soud posoudil uloženou pokutu jako

pořádkovou a proto zastavil řízení. Proto nemohl ani přezkoumávat

její zákonnost. Vedlejší účastník se vyjádřil obsáhle

k problematice možnosti NKÚ provádět kontroly u daňových

poplatníků a správců daně. Tato možnost je dána zákonem a žádný

orgán státní exekutivy není oprávněn zužovat výkladem svou vlastní

působnost. Proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. K vyjádření

vedlejšího účastníka se vyjádřil stěžovatel svým podáním ze dne

13. 10. 1998, když polemizoval s tvrzením, že NKÚ může provádět

kontrolu plnění státního rozpočtu v daňových věcech též

u samotných daňových poplatníků .

Na tomto základě posoudil Ústavní soud opodstatněnost ústavní

stížnosti. Došel k závěru, že ze spisového materiálu, předložených

důkazů i vyjádření účastníků nade vší pochybnost vyplývá, že

Městský soud v Praze zastavil řízení o návrhu stěžovatele z toho

důvodu, že v případě pořádkových pokud je vyloučen soudní přezkum

rozhodnutí orgánů veřejné správy. Toto své rozhodnutí opřel o §

248 odst. 2 písm. e) , který stanoví, že soudy ve správním

řízení nepřezkoumávají rozhodnutí správních orgánů předběžné,

procesní nebo pořádkové povahy včetně rozhodnutí o pořádkových

pokutách.

II. senát Ústavního soudu došel v návaznosti na nález Pl. ÚS

28/98, kterým je při svém rozhodování vázán, k závěru, že ústavní

stížnost je zcela opodstatněná. Rozhodnutí Městského soudu v Praze

se opíralo o neústavní ustanovení , které bylo v rozporu

s a 2 y, Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod (sdělení č. 209/1992 Sb. - dále

jen Evropská úmluva) a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu

o občanských a politických právech (vyhláška č. 120/1976 Sb.) ve

spojení s y a a y ČR. Tím bylo

zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele.

V soudním řízení byla aplikací neústavního předpisu porušena

ústavně zaručená základní práva stěžovatele zakotvená čl. 36 odst.

1 a 2 y, Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod (sdělení č. 209/1992 Sb. - dále jen Evropská

úmluva) a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských

a politických právech (vyhláška č. 120/1976 Sb.) ve spojení s čl.

1 y a a y ČR. Odepření soudní ochrany ve

věcech přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné správy je proto možné

jen v případě, že tak stanoví zákon. Není to však možné v případě,

že se jedná o rozhodnutí, která se týkají základních práv a svobod

podle y, y ČR a mezinárodních úmluv podle y

ČR.

Proto bylo předmětné usnesení Městského soudu v Praze

zrušeno. Ústavní soud však zdůrazňuje, že v dané věci neposuzoval,

zda v případě, který dal podnět k řízení, mohl NKÚ kontrolu

vykonat a zda proto taková povinnost na straně odpovědného

subjektu po právu byla. Předmětem řízení v rubrikované věci byla

pouze otázka ústavnosti odmítnutí spravedlnosti (denegatio

iustitiae) v podobě zastavení řízení před Městským soudem v Praze

z důvodu výluky přezkumu pořádkových opatření správních orgánů

včetně rozhodnutí o pořádkových pokutách.

Proto též Ústavní soud nepřistoupil k hodnocení ústavnosti

rozhodnutí vedlejšího účastníka o rozkladu ze dne 20. 5. 1997,

č.j. 1199/95-140/3-RK, neboť by tím zasahoval do nezávislosti

rozhodování obecných soudů. Bude až věcí obecného soudu, aby tento

konkrétní problém posoudil. Ústavní soud v rámci minimalizace

zásahu do kompetence obecných soudů (zde správního soudnictví) do

této problematiky nemohl vstoupit s ohledem na povahu a důvod

rozhodnutí Městského soudu v Praze, který se rovněž nezabýval

vlastní otázkou kompetence NKÚ k provedení kontroly, a to z důvodu

chybějící podmínky řízení. Zde se Ústavní soud ztotožňuje se

stanoviskem účastníka řízení, že Městský soud v Praze nemohl

posuzovat zákonnost rozhodnutí o rozkladu, neboť toto bylo ze

soudního přezkumu v době rozhodování vyloučeno.

Ustanovení

stanoví, že bylo-li vyhověno ústavní stížnosti fyzické nebo

právnické osoby podle písm. d) y, Ústavní soud

napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci zruší. Protože podmínky

tohoto ustanovení jsou naplněny, nezbylo Ústavnímu soudu než

usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 28 Ca

317/97, zrušit jako neústavní zásah do základních práv

stěžovatele.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 12. ledna 2000