Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 7/2000

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti T.H. a M.Š., oba zastoupeni JUDr. B. G., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9. 1999, čj. -95, jímž bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 1999, čj. -88,

t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelé se svojí ústavní stížností domáhají zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich základní právo na soudní ochranu a na projednání věci bez zbytečných průtahů podle , d (dále jen"Listiny"), jakož i právo na projednání věci v přiměřené lhůtě podle Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"). V důvodech ústavní stížnosti uvádějí, že žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 23. 12. 1993 se domáhají ochrany osobnosti proti České republice - Ministerstvu vnitra - a J. H. z důvodů nezákonného a hrubě urážlivého chování druhého žalovaného, jakožto příslušníka Policie ČR, vůči nim, k němuž došlo několika skutky v průběhu roku 1992. První ústní jednání u soudu proběhlo 6. 9. 1994, druhé 8. 12. 1994, které bylo odročeno na 9. 3. 1995, a toto jednání bylo odročeno na neurčito. Od té doby žádné další ústní jednání neproběhlo, přestože stěžovatelé podali předsedovi Městského soudu v Praze stížnost na průtahy v řízení. Dne 28. 4. 1999, aniž by se soudkyně městského soudu dotázala na stav řízení a procesní návrhy účastníků, vydala usnesení, čj. -88, kterým rozhodla o přerušení řízení podle do doby skončení trestní věci vedené před Okresním soudem v Benešově pod sp. zn. prvého stěžovatele se týkající, aniž se také dotazem na soud či účastníky řízení přesvědčila o tom, v jakém stavu se řízení před Okresním soudem v Benešově nalézá. Tak se stalo, že o přerušení řízení bylo rozhodnuto přesto, že uvedené trestní řízení skončilo již 21. 4. 1999. Usnesením Vrchního soudu v Praze shora označeným pak bylo uvedené prvostupňové usnesení potvrzeno, doručeno stěžovatelům 8. 11. 1999, a od té doby až do současnosti neučinil soud vůči stěžovatelům žádný další úkon, který by směřoval k projednání a rozhodnutí ve věci samé. Také tento postup podle stěžovatelů zřetelně svědčí o přístupu soudu k projednávané věci a o stupni pozornosti, který jí věnuje. Tím, že Městský soud v Praze rozhodl o přerušení řízení z důvodů, které v době jeho rozhodování neexistovaly, rozhodoval v rozporu se stavem věci v době rozhodování, tedy v rozporu s , , a na základě odvolání stěžovatelů měl proto odvolací soud napadené usnesení zrušit a věc vrátit soudu I. stupně k dalšímu řízení s právně závazným odůvodněním, že pro přerušení řízení není dán důvod. Jestliže namísto toho rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil, pak také tento soud nerespektoval uvedená ustanovení a tak se podle stěžovatelů způsob, jakým obecné soudy rozhodly, dostal do rozporu s právy zaručovanými ve shora označených článcích y a Úmluvy.

Ústavní stížnost není opodstatněná.

Z obsahu k ústavní stížnosti připojených napadených rozhodnutí obecných soudů shora označených je patrno, že vrchní soud, jako soud odvolací, v řízení o ochranu osobnosti, zahájeném k návrhu stěžovatelů, potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně - Městského soudu v Praze. Tento soud, který opakovaně žádal Okresní soud v Benešově o zapůjčení spisu, sp. zn. , zjistil, že v uvedené věci nebylo pravomocně rozhodnuto, a proto řízení o návrhu stěžovatelů s poukazem na ustanovení přerušil. Odvolacímu soudu (který, jak patrno z odůvodnění jeho potvrzujícího usnesení, při posuzování důvodnosti odvolání podaného stěžovateli vycházel z obsahu spisu a zjistil souvislost uvedené trestní věci s jednáním druhého žalovaného dne 31. 10. 1992, jímž rovněž mělo dojít k zásahu do osobnostních práv prvního stěžovatele) pak lze stěží vytýkat, že po uvedeném zjištění a za stavu, kdy soud I. stupně vycházel z údaje příslušného soudu, že trestní věc doposud není pravomocně skončena, sám usnesení soudu I. stupně nezrušil, když ze samotného zákonného znění ustanovení plyne, že jakmile odpadne překážka, pro kterou bylo řízení přerušeno, pokračuje soud v řízení i bez návrhu. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo také vydáno ve lhůtě, kterou nelze považovat za nepřiměřenou, a v poměru k tomuto rozhodnutí tedy není důvodu k zásahu Ústavního soudu pro porušení práv na projednání věci v přiměřené lhůtě.

Z uvedených důvodů a také s přihlédnutím k tomu, že usnesení o přerušení řízení je rozhodnutím procesní povahy, nejde o rozhodnutí ve věci a jako takové zpravidla ani není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv, byla proto ústavní stížnost stěžovatelů podle , ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Námitkami stěžovatelů, týkajícími se postupu soudu v návaznosti na délku trvání celého řízení o ochranu osobnosti, resp. otázkou přiměřenosti lhůty trvání celého řízení, se pak Ústavní soud, s ohledem na formulaci petitu ústavní stížnosti - kterým je předmět řízení před Ústavním soudem vymezen - směřujícímu pouze ke zrušení rozhodnutí o přerušení řízení, zabývat nemohl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. ledna 2000

JUDr. Vladimír Čermák

předseda senátu