Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 395/99

:

:

:

USPrnSO Právo na soudní a jinou právní ochranu

>

Za procesní prostředek k ochraně práva nutno přitom považovat pouze takový procesní postup vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, jenž je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu. Z uvedeného důvodu jím není jak podnět ke stížnosti pro porušení zákona v řízení trestním, tak i návrh odvolacímu soudu na připuštění dovolání dle v občanském soudním řízení. Pokud však účastník řízení podá návrh na připuštění dovolání dle , jenž byl odvolacím soudem zamítnut, nutno pro přípustnost ústavní stížnosti vyžadovat podání dovolání dle uvedeného ustanovení

Tuto podmínku přípustnosti ústavní stížnosti nutno požadovat i v případě, kdy návrh na připuštění dovolání byl podán v téže věci, avšak pro jinou otázku po právní stránce zásadního významu, než byla předmětem kasačního rozhodnutí o dovolání, jež uplatnění daného návrhu předcházelo. Podání dovolání i v tomto případě totiž sleduje zrušení soudního rozhodnutí, jehož protiústavnost je v ústavní stížnosti namítána.

<

Ústavní soud rozhodl po ústním jednání dne 20. ledna 2000 v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky, ve věci ústavní stížnosti Investičního fondu B.1, a. s., zastoupeného JUDr. J. B., advokátem, za účasti vedlejšího účastníka I. P., zastoupeného JUDr. P. Z., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. června 1999, č. j. -174, jímž bylo potvrzeno usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 7. prosince 1998, č. j. -119, o neplatnosti usnesení valné hromady akciové společnosti, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

I.

Návrhem, podaným osobně Ústavnímu soudu dne 12. srpna 1999, tj. ve lhůtě stanovené v , ve znění pozdějších předpisů, doplněným podáním ze dne 2. září 1999, se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. června 1999, č. j. -174, a usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 7. prosince 1998, č. j. -119, o neplatnosti usnesení valné hromady akciové společnosti. Uvedenými rozhodnutími se cítí být dotčen v základním právu na spravedlivý proces dle z d (dále ), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a částečně i dle a y, v základním právu na podnikání dle y, v základním právu spjatém s ústavním principem rovnosti a dále namítá porušení maxim vyplývajících z y, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, jakož i porušení principu právního státu ve smyslu y.

Z obsahu spisu Krajského obchodního soudu v Praze sp. zn. , jejž si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:

Rozsudky Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 10. března 1997, č. j. -34, a Vrchního soudu v Praze ze dne 4. listopadu 1997, č. j. -74, byla zamítnuta žaloba vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem na vyslovení neplatnosti usnesení mimořádné valné hromady Investičního fondu B.1, a. s., a mimořádné valné hromady Investičního fondu B.2, a. s., konaných dne 3. května 1996, a to v části týkající se změny stanov těchto společností. Vzhledem ke skutečnosti, že odvolací soud považoval otázku přeměny investiční společnosti na akciovou společnost s jiným předmětem podnikání za otázku po právní stránce zásadního významu, stejně jako otázku, zda lze aplikovat ustanovení obchodního zákoníku i na případy, kdy byla žaloba o prohlášení neplatnosti usnesení valné hromady podána před účinností , připustil o těchto otázkách dovolání.

V rozsudku ze dne 22. července 1998, č. j. -97, Nejvyšší soud obě výše uvedená rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, když se především zabýval otázkou přípustnosti změny předmětu podnikání investičního fondu za účinnosti , před novelou provedenou Vycházeje ze systematického výkladu , ve znění před uvedenou novelou, zejména s poukazem na ustanovení , , 2, , , a násl., a násl. a a násl., jakož i ze smyslu a účelu zákona, dochází k závěru, dle něhož je zcela nelogické vykládat to, že se v ustanovení , ve znění před novelou, výslovně nezakazuje přeměna investičního fondu na společnost s jiným podnikáním tak, že taková přeměna je možná bez jakéhokoli omezení. Naopak Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí vyjádřil názor, dle něhož z toho, že zákon výslovně zakazuje investičnímu fondu, jako akciové společnosti sui generis, založené na základě příslušného povolení státního orgánu, vykonávat jinou činnost než kolektivní investování, je nutno dovodit, že valná hromada investičního fondu nesmí rozhodnout o změně zákonem stanoveného předmětu podnikání investičního fondu, neboť by tím porušila ustanovení , ve znění před novelou, a pokud by valná hromada investičního fondu takové rozhodnutí přijala, nedochází tím ke změně stanov a přeměně investičního fondu na "prostou akciovou společnost", neboť takovým postupem by se dostaly stanovy investičního fondu do rozporu s kogentním ustanovením , ve znění před novelou, a v této části by tedy byly neplatné. Pokud jde o možnost použití ustanovení obchodního zákoníku na případy, kdy byla žaloba na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady podána před účinností , který toto ustanovení do obchodního zákoníku zařadil, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že použití tohoto ustanovení není možné, když uvedený zákon takový postup ve svých přechodných ustanoveních nepřipouští, jelikož přístup opačný by znamenal zpětnou aplikaci zákona a tím porušení zákazu retroaktivity.

V navazujících, ústavní stížnosti napadených, rozhodnutích Krajského obchodního soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, a to vycházeje z uvedeného právního názoru Nejvyššího soudu, byla vyslovena neplatnost předmětného usnesení valné hromady Investičního fondu B.1, a. s., a mimořádné valné hromady Investičního fondu B.2, a. s., konaných dne 3. května 1996.

V ústavní stížnosti se možnost proměny investičního fondu na jiný podnikatelský subjekt před účinností novely zákona o investičních fondech a investičních společnostech č. 151/1996 dovozuje zejména s dikce a logického výkladu ustanovení čl. II odst. 8 zákona

č. , dle něhož ustanovení o ochraně akcionářů (obsažené v , ve znění ) se vztahují i na investiční fondy, které na základě rozhodnutí valné hromady změnily předmět své činnosti, ale ke dni účinnosti tohoto zákona (tj. k 1. červenci 1996) nebyla tato změna zapsána do obchodního rejstříku. Výklad Nejvyššího soudu, odmítající v době před nabytím účinnosti novely zákona o investičních fondech a investičních společnostech č. možnost proměny investičního fondu na jiný podnikatelský subjekt, považuje stěžovatel za retroaktivní, když je tím zasaženo i do principu právní jistoty, čímž měl být porušen princip ústavně konformní interpretace jednoduchého práva. V napadených rozhodnutích obecných soudů spatřuje z uvedených důvodů výše již uvedená dotčení v základních právech a svobodách.

Ústavní soud si podle a , 2 , ve znění pozdějších předpisů, vyžádal od Vrchního soudu v Praze k předmětné ústavní stížnosti vyjádření. Účastník řízení v něm pouze s poukazem na ustanovení odkazuje na právní názor obsažený ve výše uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu, jímž byl ve vlastním rozhodování vázán, a vycházeje z něj, považuje ústavní stížnost za nedůvodnou.

K ústavní stížnosti obdržel Ústavní soud dne 8. prosince 1999 i písemné vyjádření vedlejšího účastníka (doplněné podáním ze dne 12. ledna 2000). Vedlejší účastník úvodem upozorňuje na změnu obchodního jména ústavního stěžovatele, a to zápisem do obchodního rejstříku, vedeného Krajským obchodním soudem v Praze, dne 9. září 1999. K věci samé pak odkazuje na prameny dokumentující záměr zákonodárce, dále na odborná stanoviska obsažená v právnické literatuře a konečně na evropský standard nahlížení na danou problematiku, vyjádřený ve směrnicích Evropské rady ze dne 20. prosince 1985, č. 385L061, ve znění pozdějších předpisů, jimiž argumentuje pro nepřípustnost změny předmětu podnikání investičního fondu na jinou podnikatelskou činnost dle zákona o investičních fondech a investičních společnostech i před jeho novelou č. K otázce aplikace čl. II odst. 8 na předmětnou věc vedlejší účastník vyjadřuje přesvědčení, dle něhož takovýto postup by odporoval obecně akceptovanému zákazu retroaktivity.

V doplnění svého vyjádření pak zejména poukazuje na důvodnost odmítnutí ústavní stížnosti pro její nepřípustnost dle , ve znění pozdějších předpisů, a to jednak s poukazem na právní názor Ústavního soudu obsažený v jeho rozhodnutí

sp. zn.

, a jednak na nutnost podání dovolání dle , jako podmínku uplatnění námitky dotčení v základním právu plynoucím z y. Odkazuje na hlediska obsažená v nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

, konstatuje nenaplnění podmínek pro přijetí ústavní stížnosti dle , ve znění pozdějších předpisů.

K vyjádření vedlejšího účastníka Ústavní soud obdržel dne 18. ledna 2000 repliku stěžovatele, v níž se zejména uvádí, že přípustnost přeměny investičního fondu před novelou zákona o investičních fondech a investičních společnostech č. lze dovodit i ze skutečnosti, že pokud by tato byla v uvedené době nepřípustná, pak by uvedená novela neměla rozumný smysl (když výslovným umožněním přeměny za stanovených podmínek by tato novela postavení akcionářů oslabila). Stěžovatel dále upozorňuje na termín výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu po přijetí novely zákona investičních fondech a investičních společnostech č. , která přeměnu investičního fondu výslovně zakázala, přičemž zákaz přeměny, který v předmětné době výslovně neobsahoval, obecné soudy, dle jeho přesvědčení, dovodily pod vlivem novely č. a pod intenzivním tlakem společenské poptávky na ochranu akcionářů. V takovém postupu soudů stěžovatel spatřuje porušení principu dělby moci, nepřípustný zásah do moci

zákonodárné, ohrožení a dotčení základních principů právního státu, a tím zejména porušení y.

K námitce vedlejšího účastníka, týkající se nepřípustnosti ústavní stížnosti, stěžovatel v ústním jednání poukázal na rozdíl v obsahu právní otázky zásadního významu, pro kterou bylo připuštěno dovolání rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. listopadu 1997, č. j. -74, a následně pak rozhodováno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. července 1998, č. j. -97, a v návrhu stěžovatele na připuštění dovolání, jenž byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. června 1999, č. j. -174, zamítnut.

II.

Dle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž se za takový prostředek nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.

Dle právního názoru Ústavního soudu, vyjádřeného v nálezu

sp. zn.

, za procesní prostředek k ochraně práva nutno přitom považovat pouze takový procesní postup vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, jenž je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu. Z uvedeného důvodu jím není jak podnět ke stížnosti pro porušení zákona v řízení trestním, tak i návrh odvolacímu soudu na připuštění dovolání dle v občanském soudním řízení. Pokud však účastník řízení podá návrh na připuštění dovolání dle , jenž byl odvolacím soudem zamítnut, nutno pro přípustnost ústavní stížnosti vyžadovat podání dovolání dle uvedeného ustanovení

Tuto podmínku přípustnosti ústavní stížnosti nutno požadovat i v případě, kdy návrh na připuštění dovolání byl podán v téže věci, avšak pro jinou otázku po právní stránce zásadního významu, než byla předmětem kasačního rozhodnutí o dovolání, jež uplatnění daného návrhu předcházelo. Podání dovolání i v uvedeném případě totiž sleduje zrušení soudního rozhodnutí, jehož protiústavnost je v ústavní stížnosti namítána.

V předmětné věci stěžovatel v odvolacím řízení uplatnil návrh na připuštění dovolání dle , jenž byl ústavní stížností napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. června 1999, č. j. -174, zamítnut.

Jelikož za této situace ústavní stěžovatel v předmětné věci nepodal dle dovolání, a protože Ústavní soud nenalezl důvody postupu dle , ve znění pozdějších předpisů, (a to s ohledem na hlediska, jež pro takovýto postup Ústavní soud zformuloval v rozhodnutí

sp. zn.

) nezbylo, než návrh z důvodu nepřípustnosti dle odmítnout.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. ledna 2000