Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 302/98

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu ve složení - předseda JUDr. Vojtěch Cepl a soudci JUDr. Vladimír Paula JUDr. Antonín Procházka - ve věci ústavní stížnosti J.H.B., zastoupeného advokátem JUDr. R.D., proti rozsudku Nejvyššího soudu v ČR ze dne 24. 3. 1998, č.j. -192, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 1996, č.j. -132, a s rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. 5. 1995, č.j. , za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně jako účastníků řízení a 1) P., 2) I., 3) ČR, zastoupené MF, jako vedlejších účastníků řízení, mimo ústní jednání, takto:

Návrh se odmítá. Odůvodnění:

Stěžovatel dne 1. 7. 1998 podal ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 1998, č.j. -192, kterým bylo rozhodnuto o jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 1996, č.j. -132 tak, že tento rozsudek a rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. 5. 1995, č.j. , pokud jimi bylo rozhodnuto ve vztahu proti 1) vedlejšímu účastníku se zrušují a řízení se v této části zastavuje a o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 1996, č.j. -132, jímž bylo rozhodnuto ve vztahu k vedlejším účastníkům 2) až 3) a O.ú. a O.Ú. K tak, že dovolání bylo odmítnuto.

Skutková a právní stránka případu spočívá v tom, že navrhovatel uplatnil nárok na vydání věci vůči vedlejším účastníkům. Okresní soud řízení proti 2) vedlejšímu účastníku zastavil a vůči zbývajícím vedlejším účastníkům (a O.ú. a O.Ú. K.) návrh na uložení povinnosti uzavřít se stěžovatelem dohodu o vydání věci zamítl z důvodu nepodání výzvy včas a ve lhůtě. Odvolací soud tento rozsudek potvrdil, když dospěl rovněž k závěru, že stěžovatel jako osoba oprávněná podle , o zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd, ve znění pozdějších předpisů, neuplatnil včas v šestiměsíční lhůtě svůj nárok u povinných osob,

tj. ÚV KSČ a MV, kteří byli vlastníky předmětných nemovitostí ke dni účinnosti cit. zákona a následně ani proti československému státu, který se stal jejich vlastníkem ke dni 1. 1. 1991 podle ústavního , o navrácení majetku KSČ, lidu České a Slovenské Federativní Republiky. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dne 9. 8. 1996 dovolání s tvrzením, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce zásadního významu. O tomto dovolání rozhodl Nejvyšší soud ČR výše popsaným způsobem.

Tento postup soudů považuje stěžovatel za neústavní a namítá bez bližšího odůvodnění porušení základních práv a svobod zakotvených v , y ČR a , a d.

Na tomto základě Ústavní soud nejdříve posoudil ústavní stížnost z hlediska její přípustnosti. Došel k závěru, že pokud jde o rozsudek Krajského soud v Praze, je nutno ústavní stížnost posoudit jako podanou opožděně, neboť tento rozsudek nabyl právní moci 24. 7. 1996, takže lhůta k podání ústavní stížnosti v tomto případě uplynula podle tehdy platného znění , o Ústavním soudu, dne 23. 9. 1996. Ústavní stížnost však byla podána k poštovní přepravě teprve dne 1. 7. 1998. V této části byla proto ústavní stížnost odmítnuta podle odst. l písm. b) , ve znění

Jako přípustným se proto Ústavní soud mohl zabývat pouze návrhem na zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 1998, č.j. -192. Ústavní stížnost byla v případě tohoto usnesení podána včas a navrhovatel byl zastoupen v souladu se . Proto byly přezkoumány další podmínky pro řízení ve věci samé.

Ústavní soud si vyžádal od Nejvyššího soudu ČR a vedlejších účastníků vyjádření k návrhu a od Okresního soudu v Kolíně si vyžádal předmětný spis, ze kterého si mohl ověřit skutkový děj a všechny okolnosti, které vedly k rozhodnutí napadenému ústavní stížností.

Za Nejvyšší soud ČR se vyjádřila předsedkyně senátu JUDr. I.Z., která se vyjádřila k právní stránce případu a zdůraznila zvláštnosti podmínek dovolacího řízení. V bližším odkázala na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu. Současně vyslovila souhlas s upuštěním od ústního jednání. Z vedlejších účastníků Ministerstvo financí ČR uvedlo, že výsledky dokazování a v dovolacím řízení i procesní důvody neumožnily jinak oprávněné osobě vyhovět. To však není samo o sobě zásahem do ústavně zaručených práv a svobod. O.ú., stejně jako O.Ú K. se svého postavení vedlejšího účastníka vzdal. Zbývající vedlejší účastníci byli v řízení vedeni v souladu s . V předcházejícím soudním řízení však již vyšlo najevo, že jde o právně neexistující subjekty.

Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že jsou dány podmínky pro odmítnutí návrhu podle , o Ústavním soudu, ve znění , když ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V předmětné věci je rozsah přezkumné role Ústavního soudu omezen na zjištění, zda v souladu s d bylo navrhovateli umožněno, aby se mohl stanoveným postupem domáhat svých práv. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nadále opakuje své námitky z řízení před soudem II. stupně, v řízení o dovolání, které proběhlo před Nejvyšším soudem, se však nejednalo o důvodnost těchto námitek, nýbrž o to, zda je vůbec dovolání přípustné. Teprve následně by mohla být posouzena důvodnost dovolacích důvodů stěžovatele.

Pokud Nejvyšší soud ČR dovolání odmítne, může Ústavní soud přezkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud ČR postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení a zda byly správně posouzeny podmínky pro podání žádosti o připuštění dovolání. Ústavní soud však nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tj. zda se v dané věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, neboť není další instancí v řízení

o připuštění dovolání. Může zkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud svým postupem nebo nečinností neporušil ústavně zaručená práva stěžovatele, konkrétně právo na to, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Nejvyšší soud však postupoval v souladu s procesními ústavně zaručenými pravidly soudního řízení a věnoval předmětné věci náležitou pozornost a své závěry o odmítnutí dovolání náležitě zdůvodnil s odkazem na ustanovení pím. b) a a 2 Navrhovatel nějaké extrémní vybočení (např. usnesení o odmítnutí nebylo odůvodněno, žádost byla chybně posouzena jako podaná po lhůtě) z ústavně zakotvených pravidel soudního řízení ani nenamítá. Pouze polemizuje se závěry Nejvyššího soudu. Ten se však nemohl případem zabývat po věcné stránce, když nedošel k závěru, že se jedná o věc, která splňuje podmínky pro věcné projednání dovolání. Protože však přípustnost dovolání neshledal, jde meritorní polemika v ústavní stížnosti mimo rámec případu, neboť Nejvyšší soud byl povinen posoudit přípustnost žádosti o připuštění dovolání, nikoli věcně rozhodnout ve věci samé podle Z toho proto plyne i

zjevná neopodstatněnost stížnosti, která byla posouzena pouze v rozsahu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, tj. v části, kde bylo dovolání odmítnuto. Pokud jde o tu část rozsudku Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo rozhodnuto o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 1996, č.j. -132, tak, že tento rozsudek a rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. 5. 1995, č.j. , pokud jimi bylo rozhodnuto ve vztahu proti 1) vedlejšímu účastníku, se zrušují a řízení se v této části zastavuje, neshledal rovněž Ústavní soud žádné ústavně relevantní pochybení Nejvyššího soudu.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení , ve znění , v části, kterou se napadá rozsudek Nejvyššího soudu ČR, odmítl jako zjevně neopodstatněnou a v části, kterou se napadá rozsudek soudů I. a II. instance ji odmítl podle , o Ústavním soudu, ve znění , jako opožděně podanou.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. ledna 2000

Vojtěch Cepl

předseda senátu Ústavního soudu