Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 534/99

Ústavní soud rozhodl dne 6. ledna 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti K. S., zastoupeného JUDr. J. Š., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 1999, čj. -142,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora označenému usnesení Krajského soudu v Brně, zamítajícímu v meritu věci rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 9. 2. 1999, čj. -126, stěžovatel uvádí, že byl uznán vinným trestným činem krádeže a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. S tímto rozhodnutím však stěžovatel nesouhlasí a cítí se být dotčen ve svém právu ústavně zaručeném v článku 8 odst. 2 d (dále jen " "), podle kterého nikdo nesmí být stíhán jinak než z důvodů, které stanoví zákon. Stěžovatel oponuje právnímu názoru obecného soudu o tom, že nedovolená těžba dřeva na cizím pozemku zakládá skutkovou podstatu trestného činu krádeže, neboť podle jeho názoru kácením stromů nemůže dojít k jejich zmocnění v okamžiku poražení, nýbrž až jejich přesunem na jiné místo, kde je vlastník vyloučen z výkonu vlastnických práv. Stěžovatel navíc tvrdí, že v průběhu trestního řízení nebyla nikterak prokázána subjektivní stránka trestného činu krádeže, a proto žádá Ústavní soud, aby napadené usnesení krajského soudu zrušil.

Ze spisu Okresního soudu v Jihlavě, sp. zn. , Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl obžalován pro trestný čin krádeže, avšak rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 2. 6. 1998, čj. -106, byl obžaloby zproštěn. K odvolání okresní státní zástupkyně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 11. 1998, čj. -117, rozsudek soudu prvého stupně zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Rozsudkem ze dne 9. 2. 1999, čj. -126, Okresní soud v Jihlavě uznal stěžovatele vinným trestným čin krádeže podle ustanovení § 247 odst. 1, 2 trestního zákona, kterého se dopustil tím, že v přesně nezjištěné době od 7. 8. 1995 do 31. 12. 1995 v k. ú. S., okres Jihlava, na parcele č. 994 v rozporu s dohodou o provedení nahodilé těžby a bez souhlasu J. N., s nímž uzavřel dohodu, a bez souhlasu majitele lesa - J. N., vykácel nejméně 42 m3 dřevní hmoty v hodnotě nejméně 28 000,-- Kč. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 1 roku, a k náhradě škody poškozenému J. N. ve výši 14 000,-- Kč. S dalšími nároky byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Okresní soud v Jihlavě respektoval při svém rozhodování závazný právní názor vyslovený v rozhodnutí odvolacího soudu, podle kterého smlouva uzavřená mezi stěžovatelem a J. N. byla sice neurčitá, avšak není pochyb o tom, že byla v rámci ústního jednání upřesněna tak, že stěžovatel měl pokácet pro svoji potřebu 6 stromů na trámy a za to měl J. N. dodat palivové dřevo probírkou v lese, jenž byl ve vlastnictví syna J. N., J. N. V žádném případě se stěžovatel nemohl domnívat, že by byl oprávněn vykácet celý les za účelem provedení tzv. nahodilé těžby, jednal tedy zjevně nad rámec dohody a těžil na dané parcele nedovoleně. To, co vykácel nad rámec dohody, odňal fakticky z dispozice vlastníka a na věci nemůže nic změnit ani to, že vytěžené dřevo bylo a je snad k dispozici na parcele stěžovatele. V odvolání stěžovatel poukázal na to, že v trestním řízení nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu krádeže a že v daném případě neměl v úmyslu si vytěžené dřevo ponechat, vyloučit vlastníka z jeho vlastnických práv a disponovat s dřevem jako vlastník. Krajský soud v Brně napadeným usnesením odvolání stěžovatele zamítl a v meritu věci rozsudek Okresního soudu v Jihlavě potvrdil.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení y a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že stěžovatelovo chování, za které byl odsouzen, nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu krádeže. Jak vyplývá z rozhodnutí obecných soudů, vydaných v předmětné věci, řídil se Okresní soud v Jihlavě zcela právním názorem odvolacího soudu vysloveným v rozhodnutí ze dne 19. 11. 1998. V tomto rozhodnutí krajský soud sám vyhodnotil provedené důkazy a mimo jiné uvedl, že považuje za zarážející, že stěžovatel provedl vcelku velký objem prací, aniž by projednal, byť následně s J. N., přinejmenším to, co má udělat s vytěženým dřevem, kdo mu zaplatí náklady za provedenou práci atd. Tento postup se soudu jevil o to podivnější, že stěžovatel uvedl, že za celou práci získal pouze slíbených 6 stromů, přičemž věděl, že J. N. nemá peníze, neboť mu nezaplatil za dvě předchozí dodávky palivového dřeva. Stěžovatel tedy vytěžil zhruba 60 m3 dřeva, část dřeva osobně J. N. dovezl, a to za pouhých 6 stromů, což představuje podle stěžovatele 1,5 m3, když ještě navíc J. N. navrhl, že les opět osází. Jak krajský soud uvádí v citovaném rozhodnutí, tato náhlá štědrost stěžovatele vůči J. N.. se jeví přinejmenším jako podivná a z hlediska toho, co stěžovatel tvrdí, zcela nepochopitelná a postrádající důvody. Krajský soud rovněž neakceptoval tvrzení stěžovatele, že veškerý porost podléhal tzv. nahodilé těžbě, a vycházel z toho, že stěžovatel zjevně jednal nad rámec dohody a těžil na dané parcele nedovoleně.

Jak vyplývá z napadeného usnesení, krajský soud potvrdil správnost postupu soudu prvého stupně, když uvedl, že ve věci byla provedena úplná a správná skutková zjištění, která mají oporu v provedených důkazech a jejich zhodnocení, při respektování rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 1998. Z těchto rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy uznaly stěžovatele vinným trestným činem krádeže, když objektivní stránku trestného činu dovodily ze skutečnosti, že stěžovatel vytěžené dřevo odvezl z parcely, na které těžil. Z hlediska subjektivní stránky byl úmysl stěžovatele přisvojit si věc dovozen z neopominutelných okolností dané věci, spočívajících zejména v chování a přístupu stěžovatele k J. N., či k obsahu a plnění uzavřené smlouvy o nahodilé těžbě. Právní závěry obecných soudů tedy vychází z učiněných skutkových zjištění a z odůvodnění rozhodnutí je patrno, jak byl ten který důkaz hodnocen.

Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti nezasahuje generelně do jurisdikce obecných soudů. Podle článku 90 y ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotiv důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Ústavní soud neshledal důvod ke svému zásahu, neboť právní závěry obecných soudů vychází z učiněných skutkových zjištění a nejsou s nimi v extrémním nesouladu. Je zcela nerozhodné, zda Ústavní soud se s takto učiněnými právními závěry ztotožňuje či nikoliv, neboť není oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů, aniž by je sám provedl. K tomu však, jak shora uvedeno, neshledal v projednávaném případě důvod.

Po posouzení všech uvedených skutečností Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 6. ledna 2000

JUDr. Vladimír Čermák

předseda senátu