Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 262/09

Ústavní soud rozhodl dne 17. prosince 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Hanou Sayehovou, advokátkou v Ostravě - Moravské Ostravě, Sokolská 49, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 12. 2008 sp. zn. , usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 8. 2008 č. j. -2757 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2008 č. j. -2666, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 3. 2. 2009 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi obecné soudy porušily jeho základní právo na osobní svobodu ve smyslu a 2 d (dále jen " ") a právo na spravedlivý proces ve smyslu a y.

Jak Ústavní soud z příslušného soudního spisu zjistil, napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2008 č. j. -2666 byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona (dále jen "tr. z."), omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 a 2 tr. z. a nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 písm. b) tr. z. a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které však Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením ze dne 13. 8. 2008 č. j. -2757 podle § 256 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") zamítl. Následně stěžovatel podal dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008 sp. zn. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [ , 2 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")], a dospěl k závěru, že tomu tak není.

Napadá-li stěžovatel (posuzováno z hlediska petitu ústavní stížnosti) výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu, z odůvodnění tohoto rozhodnutí plyne, že stěžovatel sice podal dovolání formálně z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání uplatněné námitky (převážně skutkové povahy) však nebylo možno pod tento a ani jiný dovolací důvod ve smyslu § 265b tr. ř. podřadit. V ústavní stížnosti přitom stěžovatel proti tomu, jak bylo jeho dovolání ze strany Nejvyššího soudu posouzeno, žádné konkrétní námitky nevznesl, resp. ústavněprávní konformitu jeho rozhodnutí nezpochybnil. Za takové situace je z hlediska ústavně právního přezkumu dostačující, jsou-li v odůvodnění tohoto usnesení závěry ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. adekvátně (logicky, podrobně a přesvědčivě) odůvodněny. Protože tomu tak v nyní posuzovaném případě dle názoru Ústavního soudu bylo, nutno považovat ústavní stížnost v této části za zjevně neopodstatněný návrh.

Dále se Ústavní soud zabýval ústavní stížností v části, v níž je napadáno rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího. Podle ustanovení lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých rozhodnutí (viz např. usnesení ze dne 27. 10. 2009

sp. zn.

, dostupné na internetové adrese http://nalus.usoud.cz), dovolání v trestním řízení ( a násl. tr. ř.) není posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje ( , ), vždy. Vzhledem k taxativnímu výčtu dovolacích důvodů ( tr. ř.) jím není kupříkladu tehdy, když dovolatel sleduje výlučně námitku nesprávnosti nebo neúplnosti skutkových zjištění, resp. námitku jiných než v tr. ř. uvedených procesních vad; bylo-li přesto dovolání o ně opřené podáno, dovolací soud je podle tr. ř. odmítne, aniž by se jím mohl zabývat věcně. V takovém případě je "posledním procesním prostředkem" nutně již odvolání, pročež od doručení rozhodnutí o něm zároveň počíná běh šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti ( ); dobrodiní ustanovení se zde uplatnit nemůže, neboť "mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje" nebyl "odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení". Z toho plyne, že bylo-li nevyhnutelné stěžovatelem podané dovolání vskutku posuzovat jako podané z jiného důvodu než uvedeného v tr. ř., pak je následná ústavní stížnost (shodně odůvodněná) v části směřující proti rozsudku soudu prvního stupně a odvolacího soudu "návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem" s následky jejího odmítnutí ve smyslu , neboť běh této lhůty, jak bylo řečeno, se odvíjí již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Jedním z principů, na nichž je vybudována koncepce ústavního soudnictví, je princip subsidiarity, v souladu s nímž lze zásah Ústavního soudu žádat pouze za podmínek stanovených (včetně dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti), a je tedy na účastníku řízení, aby pečlivě zvažoval, jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními předpisy zamýšlí usilovat o ochranu svého práva; tomu koresponduje, že jak v dovolacím řízení, tak v řízení o ústavní stížnosti je zakotvena zásada povinného zastoupení (advokátem).

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti opožděný, který podle a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. prosince 2009

Jan Musil

předseda senátu Ústavního soudu