Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2674/09

Ústavní soud rozhodl dne 3. prosince 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. B., právně zastoupeného JUDr. Zdeňkem Čechurou, advokátem AK se sídlem Vinohradská 6, 120 00 Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. srpna 2009 č. j. -153 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. června 2009 č. j. -146, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. října 2009, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. srpna 2009 č. j. -153, jakož i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. června 2009 č. j. -146, a to pro porušení článku 36 odst. 1 d (dále jen " ").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. srpna 2009 č. j. -153 bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. června 2009 č. j. -146, kterým soud prvního stupně rozhodl, že žalovanému nepřiznává osvobození od soudních poplatků. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že zjištěné poměry žalobce osvobození od soudních poplatků neodůvodňují. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že institut osvobození od soudních poplatků je institutem zcela výjimečným, který má umožnit přístup k soudu osobám, které jsou objektivně a bez své viny v takové situaci, že by pro ně úhrada, popř. alespoň částečná úhrada soudního poplatku byla prakticky nemožnou. Odvolací soud poukázal na to, že z výjimečnosti tohoto institutu vyplývá, že je povinností účastníka, který o takovou výjimku žádá, aby věrohodným a konkrétním způsobem prokázal, že splňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků. Odvolací soud připomenul, že žalovaný ani jednoznačně tj. věrohodně netvrdil, ani neosvědčil skutečnosti, které by odůvodnily jeho osvobození od povinnosti platit soudní poplatek.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Stěžovatel je toho názoru, že Městský soud v Praze vycházel z neúplného skutkového stavu věci zjištěného soudem prvního stupně. Stěžovatel uvádí, že odvolací soud zdůvodnil nevyhovující rozhodnutí tím, že stěžovatel neuvedl veškeré potřebné údaje, potřebné k rozhodnutí o jeho žádosti. Stěžovatel však soudu vytýká, že jej nevyzval k doplnění tvrzení či k předložení důkazů, a právě v tom spatřuje stěžovatel zásah do jeho práva na spravedlivý proces.

III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Podle ust. věta prvá, , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), může předseda senátu na návrh přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníků a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva.

Článek 36 y, jehož porušení stěžovatel namítá, zaručuje každému právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, povolaného především k tomu, aby zákonem stanoveným postupem poskytoval ochranu právům. Soud se tak musí uplatněným návrhem zabývat a nemá právo jej odmítnout, jestliže jsou splněny procesní podmínky, za nichž může jednat.

Pokud jde o občanskoprávní řízení, je právo na soudní ochranu zaručené u a u rozvedeno v jednotlivých ustanoveních . Účastníci řízení mají možnost využít všech prostředků, které jim tento zákon poskytuje, aby se svých práv "stanoveným postupem" domohli či je úspěšně bránili. V konkrétním případě stěžovatel využil možnosti stanovené v ust. a požádal o osvobození od soudních poplatků.

Účastník řízení je povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti.

Protože potřebný skutkový základ pro rozhodování o návrhu podle ust. si soud neopatřuje zásadně dokazováním (v tomto směru úvahy stěžovatele vycházejí z mylného předpokladu), nýbrž šetřením na základě předložených listin, lze o nepřípustných ústavněprávních konsekvencích uvažovat jen tehdy, jestliže by závěry soudu o osobních a majetkových poměrech účastníka řízení byly výrazem zjevného faktického omylu či logického rozporu, případně jestliže je řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí neodůvodnil. Výklad a aplikaci ust. , o něž zde jde, lze zpochybnit z hlediska ústavněprávního tehdy, vybočuje-li nedůvodně ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli); to je třeba vztáhnout specificky k výkladu normy obsahující tzv. relativně neurčitý pojem (srov. i rozhodné "poměry účastníka"), kdy pro závěr o protiústavní interpretaci nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně.

Stěžovateli nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků s ohledem na jeho poměry (ust. ). K tomu Ústavní soud dodává, že sama okolnost, že účastník své stávající poměry subjektivně vnímá jako poměry tíživé, ještě nepředstavuje důvod, pro nějž by již byly splněny podmínky ve smyslu ust. Soud musí v takovém případě zkoumat celkové poměry účastníka, přihlížet k charakteru sporu a výši soudního poplatku, jenž má být zaplacen, a to s ohledem na posouzení, zda splnění poplatkové povinnosti je v reálných možnostech účastníka či nikoli.

K otázce důvodnosti návrhů na osvobození od soudních poplatků se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud připomíná svoji konstantní judikaturu (např. usnesení ve věci

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 19, č. 28, str. 275, dostupné na http://nalus.usoud.cz), podle níž rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků ve smyslu ust. , není otázkou v rovině ústavnosti.

Ústavní soud současně vychází z toho, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů, a to s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (viz

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 19, č. 28, str. 275, též

sp. zn.

). Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry soudu, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Případy, kdy naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se zejména případů, v nichž šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" (viz

sp. zn.

).

Zásah Ústavního soudu by tedy byl namístě pouze výjimečně, pokud by Ústavní soud dospěl k závěru, že soud svým procesním postupem flagrantně vybočil z mezí ústavnosti. To však v projednávané věci zjevně nenastalo.

V projednávané věci se obecné soudy zabývaly majetkovými poměry stěžovatele a shodně dospěly k závěru, že zjištěné poměry stěžovatele osvobození od soudních poplatků dle ust. neodůvodňují, přičemž stěžovatel soudu nedoložil, že podmínky pro osvobození od soudních poplatků splňuje.

Ústavní soud ověřil, že v souzené věci obecné soudy postupovaly ve shodě s příslušnými ustanoveními . Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se požadavky stěžovatele odpovídajícím způsobem zabývaly a své závěry náležitým způsobem odůvodnily, jejich rozhodnutí proto nelze považovat za rozhodnutí svévolná. Ústavní soud neshledal, že by při projednávání žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.

Z výše uvedeného plyne, že ust. se nedostalo do kolize z principem rovnosti zbraní a Ústavní soud neshledal potřebu zabývat se jeho ústavní konformitou (ust. ).

Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že je mu znám nález tohoto soudu ze dne 2. října 2008

sp. zn.

, který ovšem na danou situaci nedopadá.

Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2009

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu