Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
64329.html
HTML · 0 B
No categories available
IV.ÚS 2961/09
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. E. B., zastoupeného JUDr. Ludvíkem Bergmannem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Hořice, nám. Jiřího z Poděbrad 226, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. září 2009 č. j. 38 Co 26/2009 -192 a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 26. listopadu 2008 č. j. 10 C 158/2007 -154, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. listopadu 2009, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání zákonem č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel namítal, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a do práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy České republik y (dále jen "Ústava ") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ").
Z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou domáhal zaplacení 6 083,51 Kč po žalovaném Pivovaru Náchod, a. s. (dále jen "žalovaný"), z titulu nezaplaceného zákonného úroku z prodlení. Okresní soud v Náchodě (dále jen "okresní soud") nejprve rozsudkem ze dne 14. listopadu 2007 č. j. 10 C 158/2007 -51 žalobě vyhověl. K odvolání účastníků Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 20. března 2008 č. j. 38 Co 8/2008 -79 rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Krajský soud vyslovil právní závěr, že pohledávka stěžovatele za žalovaným existuje, stejně tak existuje pohledávka žalovaného za stěžovatelem a je způsobilá k započtení. Okresní soud pak rozsudkem ze dne 26. listopadu 2008 č. j. 10 C 158/2007 -154 žalobu zamítl a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 41 419,- Kč. Krajský soud na základě odvolání podaného stěžovatelem rozsudkem ze dne 3. září 2009 č. j. 38 Co 26/2009 -192 rozsudek okresního soudu ve věci samé jako věcně správný potvrdil a změnil jej ve výroku týkajícího se náhrady nákladů řízení tak, že stěžovateli uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení před okresním soudem ve výši 41 125,- Kč. Dále krajský soud uložil stěžovateli nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 6 188,- Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně zrekapituloval průběh řízení před obecnými soudy a tvrdil, že napadené rozhodnutí okresního soudu je věcně nesprávné co do skutkových zjištění i právního posouzení. Napadené rozhodnutí krajského soudu pak podle názoru stěžovatele vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, a jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. Na podporu svých tvrzení stěžovatel poukázal na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na rozhodnutí vydaná pod
sp. zn. I. ÚS 4/04
a judikáty uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sb. n. u. ÚS") pod č. 32/2004, 37/2002 a zejména pod č. 64/1998.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavo u a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústav y) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83 , čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústav y].
Ústavní soud konstatuje, že obsahem ústavní stížnosti je toliko polemika stěžovatele s rozhodovacími důvody obecných soudů. Stěžovatel uvádí námitky, které již uplatnil v provedeném soudním řízení, a očekává, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu za situace, kdy dovolání není přípustné [§ 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o. s. ř. ]. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se žalobou i podanými opravnými prostředky stěžovatele zabývaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelná a argumentačně přesvědčivá a v závěrech ve věci rozhodujících soudů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry ve věci rozhodujících soudů přitom nepřekročila rámec podústavního práva. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Z obecně dostupné judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že článek 6 odst. 1 Úmluvy, stejně jako hlava pátá Listin y, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy, a ani nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, neboť toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (viz rozsudky Pesti a Frodl proti Rakousku ze dne 18. ledna 2000, García Ruiz proti Španělsku ze dne 21. ledna 1999 in ASPI). Rovněž z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 odst. 1 Ústav y) vyplývá jak zásada volného hodnocení důkazů, zakotvená v § 132 o. s. ř. o. s. ř. , tak i právo soudu rozhodnout, které z navrhovaných důkazů provede, upravené v § 120 o. s. ř. o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 56/95
, Sb. n. u. ÚS, svazek 4, nález č. 80, str. 259). Pokud pak stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy vyvodily z dokazování, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listino u ani Úmluvou.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústav y) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelem citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají.
K namítanému porušení čl. 90 Ústav y, které obecně soudům ukládá povinnost zákonem stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům před soudem, k tomu Ústavní soud již nejednou judikoval, že citované ustanovení přímo negarantuje základní práva a svobody, neboť v podstatě upravuje jen principy činnosti soudů, byť s právem na spravedlivý proces (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listin y a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), jehož porušení však nebylo shledáno, významně souvisí.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu