Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2593/09

Ústavní soud rozhodl dne 8. prosince 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti města Ústí nad Orlicí, se sídlem v Ústí nad Orlicí, Sychrova 16, zastoupeného JUDr. Jiřím Lukášem, advokátem, AK se sídlem v Ústí nad Orlicí, Komenského 160, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2009 čj. -81 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 1. 2009 čj. -42 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 2. 10. 2009 se město Ústí nad Orlicí (dále jen "žalobce", případně "stěžovatel") domáhalo, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o přezkumu správního rozhodnutí.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 5. 2. 2008 Policie České republiky, Správa Východočeského kraje, Inspektorát pro zbraně, střelivo, výbušniny a drogy (dále jen "žalovaná") zamítla odvolání žalobce proti rozhodnutí Policie ČR, Okresního ředitelství Ústí nad Orlicí ze dne 19. 11. 2007 o uložení pokuty 10 000,- Kč za přestupek podle ustanovení , o střelných zbraních a střelivu a o změně , o ověřování střelných zbraní, střeliva a pyrotechnických předmětů a o změně , o střelných zbraních a střelivu (zákon o střelných zbraních), ve znění , a , o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a , o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, , v platném znění (dále jen " "), a povinnosti uhradit náklady správního řízení ve výši 1 000,- Kč, a toto rozhodnutí potvrdila.

Dne 27. 1. 2009 Krajský soud v Hradci Králové žalobu proti rozhodnutí žalované ze dne 5. 2. 2008 zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Dne 16. 7. 2009 Nejvyšší správní soud kasační stížnost žalobce proti tomuto rozhodnutí zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti (výroky II. a III.).

III.

V části II/ ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že obecné soudy porušily jeho základní práva dle d (dále jen " "), y (dále jen Ústava"), y, ve spojení s věty prvé a y. Poukázal na zásadu vázanosti soudců zákonem, "v zájmu předvídatelnosti výsledku soudního rozhodování a legitimnosti očekávání účastníků právních vztahů, v tom i zejména účastníků správněprávních vztahů, v nichž stát vykonává svoji moc nad adresáty norem správního práva jako práva veřejného."

Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že obecné soudy porušily zásadu vázanosti soudce zákonem tím, že nerespektovaly kogentní ustanovení , a polemizoval s jejich výkladem citovaného ustanovení.

V části II/ 2. stěžovatel předestřel vlastní interpretační metody výkladu předmětného ustanovení ; v části II/ 4. pak shrnul, že obecné soudy se svým výkladem rozhodly "nahradit špatné zákonodárství tím správným", čímž nepřípustně zasáhly do výlučných pravomocí zákonodárce, porušily ústavní systém dělby moci ve prospěch moci soudní na úkor moci zákonodárné a porušily tím základní zásadu vázanosti soudu zákonem.

IV.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.

K tvrzení o porušení y, y a ve spojení s věty prvé y Ústavní soud uvádí, že tyto články samostatná základní práva či svobody nezakládají; jedná se o rámcová ustanovení, která nemohou být porušena samostatně.

Tvrzení o porušení základního práva dle y zaručujícího rovnost účastníků v řízení před soudem a nacházejících se v různých, proti sobě stojících, procesních postaveních (obvykle označovaného jako "rovnost zbraní" - srov. např. odst. 60. nálezu ze dne 26. 4. 2006 , uveřejněného pod č. 419/2006 Sb.) Ústavní soud považuje za zjevně neopodstatněné, neboť nebylo stěžovatelem doplněno jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentací. Ústavní soud mnohokráte již judikoval, že není jeho povinností, aby absenci tvrzení stěžovatele, v čem spočíval ten či onen zásah do základního práva, nahrazoval svým vlastním pátráním. Ostatně v projednávané věci nelze v napadených rozhodnutích žádné porušení y shledat.

Podstatou ústavní stížnosti tak byl dle názoru Ústavního soudu pouhý nesouhlas stěžovatele s právním posouzením jeho věci obecnými soudy, konkrétně s jejich výkladem aplikovaného zákonného ustanovení, tj. , ve znění platném v době vydání správní žalobou napadeného správního rozhodnutí.

Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté y, resp. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), garantující mj. spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy a nezaručuje jakékoliv materiální subjektivní právo. Z toho plyne, že ani případná nesprávná, resp. Ústavním soudem nesdílená, interpretace hmotného práva obecnými soudy (k čemuž dle přesvědčení Ústavního soudu v projednávaném případě nedošlo) tak sama o sobě nemohla založit porušení základního práva na spravedlivý proces zakotveného v citovaných ustanoveních y a Úmluvy. Taková interpretace by mohla být důvodem pro kasaci rozhodnutí obecných soudů pouze tehdy, pokud by zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv; je však evidentní, že k takovému zásahu v projednávaném případě nedošlo, jak zřetelně vyplývá mj. z podrobného odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, s nímž se Ústavní soud ztotožňuje [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 , Sb. n. u., sv. 8, str. 149 (161)]; maje toto odůvodnění za přehledné, dostatečně široké a srozumitelné konstatuje, že jest souladné s kautelami ústavnosti. Neshledávaje důvodů toto odůvodnění dále doplňovat považuje za dostačující na něj odkázat.

Z uvedených důvodů Ústavní soud návrh podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 8. prosince 2009

Vlasta Formánková

předsedkyně senátu Ústavního soudu