Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1314/09

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti R. M., právně zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem Sadová 1585/7, Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009 sp. zn. , usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 11. 2008 sp. zn. a rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 27. 8. 2008 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá shora uvedená rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo na osobní svobodu ( a 2 d) a právo na spravedlivý proces ( d).

Rozsudkem Okresního soudu v Karviné byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zákona a trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zákona, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu nepodmíněnému odnětí svobody v trvání 2 roků do věznice s dozorem. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání zaměřené do výroku o trestu a právní kvalifikace skutku, které bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě podle § 256 tr. řádu zamítnuto. Dovolání stěžovatele podané na základě § 265b odst. 1, písm. g) tr. řádu bylo usnesením Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnuto.

Porušení svých ústavně zaručených práv shledává stěžovatel v uložení nepřiměřeného a neodpovídajícího trestu, tedy v porušení § 23 odst. 1, a § 31 odst. 1 tr. zákona. Okresní soud v Karviné v této věci vydal dvě meritorní rozhodnutí, z nichž prvním ze dne 21. 8. 2007, byl stěžovatel uznán vinným z pokusu spáchat trestný čin dle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 a § 202 odst. 1 tr. zákona a byl mu uložen trest ve výměře 2 roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu 4 roků a 6 měsíců a druhým na základě doplnění dokazování výslechem poškozené paní K., nalézací soud dospěl k jiné právní kvalifikaci, a to dle § 222 odst. 1 tr. zákona a uložil trest odnětí svobody v trvání 2 roků nepodmíněně. Soud prvního stupně i odvolací soud nedostatečně zohlednily okolnosti a předpoklady pro výrok o druhu a výši trestu, neboť se stěžovatel k činu doznal, spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, nahradil škodu způsobenou oběma poškozeným, zaplatil bolestné poškozené paní K., vyjádřil nad svým zkratovým jednáním upřímnou lítost a před spácháním onoho skutku vedl řádný život. V jeho případě rovněž platí fikce neodsouzení, neboť předchozí odsouzení byla zahlazena a přestupkovými řízeními mu ani v jednom z nich nebyla prokázána vina. Přesto soud k přestupkovým řízením významně přihlížel, byť vzhledem k zastavení řízení o nich tak činit nemohl. Za těchto polehčujících okolností a jejich řádného vyhodnocení měl nalézací soud ukládat trest výchovný, vykonávaný na svobodě, tedy trest odnětí svobody podmíněně odložený na přiměřenou zkušební dobu, odpovídající ustanovení § 23 odst. 1 tr. zákona a naplňující tak účel trestu stanovený trestním zákonem.

Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Námitky obsažené v ústavní stížnosti stěžovatel směřuje do sféry soudního určení výše a druhu trestu. V této souvislosti odkazuje Ústavní soud na y, dle nějž jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Obecný soud je tedy jediným, kdo je k takovému rozhodnutí oprávněn; trestní zákon mu může pro jeho rozhodování poskytovat alternativní možnosti, z nichž přísluší soudu právo výběru. Určujícím ustanovením pro uložení trestu je trestního zákona, který je nutno vykládat ve spojení s ustanoveními , a trestního zákona.

Není úkolem Ústavního soudu a v zásadě není ani v jeho kompetenci závěry obecných soudů o přiměřenosti trestu přehodnocovat; jedná se o otázku, která spadá do sféry nezávislého soudcovského uvažování (srov. např. usnesení ,

). Při stanovení druhu a výměry trestu v konkrétních případech je rozhodování obecných soudů zcela nezastupitelné. Ústavnímu soudu - vzhledem k jeho postavení ve vztahu k soudům obecným - v zásadě nepřísluší vstupovat do hodnocení konkrétních, pro výši trestu rozhodujících skutečností, provedeného obecným soudem, není-li toto hodnocení v rozporu s požadavky ústavnosti; to však připadá v úvahu toliko v případě extrémního vybočení ze zásad pro ukládání trestu v tr. zákoně stanovených. Podle článku 39 d jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit. Pokud se obecný soud pohybuje při ukládání trestu v rámci zákonem stanovené sazby pro daný trestný čin držíce se při tom obecných zásad pro ukládání trestů ( a násl. tr. zákona), není ze strany Ústavního soudu důvodu nikterak do jeho rozhodování zasahovat.

V tomto ohledu v dané věci Ústavní soud žádné protiústavní pochybení nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrné, že se obecné soudy danou otázkou podrobně zabývaly, při úvaze o druhu trestu a jeho výměře braly v úvahu jak stupeň nebezpečnosti spáchaného trestného činu pro společnost, jeho provedení, tak i ostatní hlediska, jež jim stanovují zákonná ustanovení, a toto své hodnocení vzaly za základ při rozhodování o trestu.

Závěrem je třeba upozornit na to, že stěžovateli byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let (pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem) - přičemž podle § 222 odst. 1 trestního zákona lze pachatele odsoudit k trestu odnětí svobody na 2 až 8 - a že se jednalo o úhrnný trest za dva trestné činy. Stěžovateli byl tedy uložen trest na samé spodní hranici trestní sazby, a to, že byl uložen jako trest nepodmíněný, nelze posuzovat jako vybočení ze zákonem stanovených zásad pro ukládání trestů.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody stěžovatele, jichž se v ústavní stížnosti dovolává, zjevně porušeny nebyly, proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení , jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl..

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. listopadu 2009

Stanislav Balík

předseda senátu