Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2491/09

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců a Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. C., zastoupeného Mgr. Jiřím Karpíškem, advokátem se sídlem v Praze 10, V Olšinách 10, proti výroku II., III. a IV. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2004 č. j. -194, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2005 č. j. -223, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 12. 2006 č. j. -237 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2009 č. j. -277, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále " "), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů pro tvrzené porušení jeho základních práv a svobod dle v a d.

Městský soud v Praze rozsudkem (ve znění opravného usnesení) uložil žalované zaplatit žalobci (stěžovateli) částku 19 668,84 Kč s 15,4% úrokem z prodlení ročně od 1. 3. 2000 do zaplacení a žalobu stěžovatele co do výše 646 575,56 Kč s 15,4% úrokem z prodlení ročně od 1. 3. 2000 do zaplacení zamítl. Stěžovatel se v řízení domáhal zaplacení přepravného za navážku suroviny a vyvážku frakcí, které pro žalovanou provedl.

K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že mezi žalobcem a žalovanou byly uzavřeny smlouvy o přepravě věci v ústní formě podle § 610 obch. zák. Za podstatné považoval ustanovení § 611 obch. zák., podle něhož měl žalobce jako dopravce právo požadovat, aby mu žalovaná jako odesílatel potvrdila požadovanou přepravu v přepravním dokladu, záznamu o provedení přepravy, v tzv. stazkách. Pokud tak žalobce neučinil, zbavil se tím možnosti prokázat, jaké skutečné plnění žalované poskytl. Navržení svědkové (řidiči žalobce) nebyli podle názoru odvolacího soudu schopni a způsobilí takový relevantní důkaz nabídnout. Důkazem o provedených přepravách je ve smyslu § 611 obch. zák. přepravní doklad potvrzený odběratelem, což vyplývá z nutnosti zaznamenání veškerého poskytnutého plnění s největší přesností a konkrétností, aby bylo možné poskytnutí takového plnění fyzicky či fakticky odběratelem ověřit. Přepravní doklad potvrzený odesílatelem nelze plnohodnotně a věrohodně nahradit jinými důkazy, kupř. výslechy svědků apod.

Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné dle Dovodil, že z obsahu dovolání, resp. z vylíčení důvodů dovolání je zřejmé, že stěžovatel toliko nesouhlasí s tím, že odvolací soud nepovažoval provedené důkazy za dostatečné k prokázání dovolatelem uplatněného nároku, uplatňuje tedy dovolací důvod podle , podle něhož lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nejvyšší soud konstatoval, že správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto námitek nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak již bylo výše uvedeno - přípustnost dovolání podle Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou totiž být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Dovolací soud není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu.

Ústavní soud se nejprve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti v poměru k rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y ČR) a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu zjištěn nebyl.

Obsahem ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s meritem věci, jímž se však Nejvyšší soud nezabýval. V odůvodnění odmítavého rozhodnutí dostatečně vysvětlil závěr o nepřípustnosti podaného dovolání podle , resp. názor, že dovolací soud nemůže posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné, z pohledu stěžovatelem (obsahově) uplatněného důvodu. Tj. že nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle Na podrobné odůvodnění uvedeného rozhodnutí lze - jako ústavně konformní - v tomto případě odkázat. V nyní posuzované věci pak možno zdůraznit i to, že stěžovatel konkrétní námitky (ve smyslu konkrétní protiargumentace) proti uvedenému postupu Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti ani nevznáší. Ústavní soud tak uzavírá, že zásah do práv stěžovatele zaručovaných shora označenými články d samotným rozhodnutím dovolacího soudu neshledal, a proto v této části ústavní stížnost jako neopodstatněnou podle , odmítl.

Pokud jde o rozhodnutí soudů I. a II. stupně, je zřejmé, že stěžovatel pokládá ústavní stížnost proti nim směřující za včas podanou, neboť lhůtu pro její podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení ( ), kterážto podmínka však, jak plyne ze shora uvedeného, v daném případě splněna není. Kupříkladu již v usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

, na něž v podrobnostech i v tomto směru možno odkázat, dal Ústavní soud najevo, že v případě dovolání podaného s odkazem na ust. , při uplatnění tzv. nezpůsobilého dovolacího důvodu, jak tomu bylo i v nyní posuzovaném případě, dovolací soud prostor pro "uvážení" zjevně nemá. Na situaci, kdy stěžovatel v dovolání nepředestřel právní otázku, a nevytvořil tak Nejvyššímu soudu prostor pro uvážení o jejím případném zásadním významu, nedopadá postup Ústavního soudu dle . Jinými slovy, pokud posouzení přípustnosti dovolání nebylo vázáno na úvahu dovolacího soudu ve smyslu , bylo nutno podle ust. cit. zák. šedesáti denní lhůtu k podání ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím soudu I. a II. stupně odvíjet již ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Vzhledem k datu podání ústavní stížnosti nebyla tato zákonná lhůta stěžovatelem evidentně dodržena, a proto byla ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím soudů I. a II. stupně v záhlaví označeným podle cit. zák. odmítnuta jako stížnost podaná po lhůtě zákonem stanovené. Lze dodat, že v ústavní stížnosti stran nákladových výroků napadených rozhodnutí obecných soudů stěžovatel ničeho konkrétního nenamítá.

Ústavní soud si je vědom judikatury Evropského soudu pro lidská práva, jež se ve vztahu k České republice zabýval podobným problémem souladu postupu Ústavního soudu s právem stěžovatele na přístup k soudu, a to při posuzování přípustnosti ústavních stížností v souvislosti s vyčerpáním mimořádného opravného prostředku (dovolání), jehož přípustnost závisí na uvážení dovolacího soudu - tzv. nenárokové dovolání (rozsudek ve věci Běleš a ostatní proti České republice, rozsudek ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, oba ze dne 12. 11. 2002, rozsudek Rechtová proti České republice ze dne 26. 6. 2008). Na výkladové a aplikační potíže vytýkané Evropským soudem pro lidská práva ovšem již reagovala rozsáhlá novelizace ustanovení a provedená , jež nabyla účinnosti k 1. 4. 2004.

Ústavní soud podotýká, že je na účastníku řízení, aby pečlivě zvažoval, jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními normami zamýšlí usilovat o ochranu svého práva. Tomu koresponduje, že jak v dovolacím řízení, tak v řízení o ústavní stížnosti je zakotvena zásada povinného (právního) zastoupení.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení a podle ustanovení odmítl jako návrh v části zjevně neopodstatněný a v části podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem.

Ústavní soud dodává, že obdobně rozhodl ve své judikatuře např. usnesením

sp. zn.

ze dne 7.1.2009 aj.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. listopadu 2009

Stanislav Balík

předseda senátu