Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2602/09

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. K., zastoupeného JUDr. Vladislavem Petrů, advokátem se sídlem Praha, Na Pískách 49, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 6. 2009 č. j. -28, spojené s návrhem na zrušení „části “, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek obecného soudu, vydaný v jeho občanskoprávní věci (o 150 000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy), a to pro porušení jeho „občanských práv“ zásahem veřejné moci, a současně aby zrušil i ustanovení v části „nejdéle však po dobu 6 měsíců“.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel (žalobce) se domáhal proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti přiznání přiměřeného zadostiučinění (ve výši 150 000 Kč) se zdůvodněním, že mu nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. (průtahy) vznikla nemajetková újma.

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 12. 6. 2009 č. j. -28 žalobu zamítl, neboť uznal důvodnou námitku promlčení, již vznesla žalovaná. Poukázal na to, že řízení ve stěžovatelově věci sp. zn. skončilo pravomocně dne 22. 6. 2007, u žalované stěžovatel nárok uplatnil dne 3. 10. 2007, a žaloba byla podána dne 22. 8. 2008; nárok stěžovatele tedy byl – i s přihlédnutím k tomu, že promlčecí doba neběžela šest měsíců po dobu předběžného projednání – promlčen ( , , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v účinném znění), a to bez ohledu na to, že žalovaná stěžovateli (negativně) odpověděla až dne 25. 11. 2008.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že nárok uplatnil u Ministerstva spravedlnosti „bohatě včas v šestiměsíční lhůtě“, avšak ministerstvo ji vyřídilo teprve poté, co promlčecí doba uplynula. Tak, jak je upravena , resp. jeho novelou provedenou , jde podle stěžovatele o dobu „naprosto neodůvodněnou a diskriminační“, neboť „účastníky nutí k tomu, aby vynakládali další náklady na soudní výlohy a protahovali své soudní kausy“. Spor „prohrál výlučně na základě promlčení dle “, a na tomto základě stěžovatel navrhl, aby toto ustanovení Ústavní soud zrušil.

Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [ písm. d) y]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “).

Podle soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.

Tak tomu je v projednávané věci.

Podle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném, jak bylo výše řečeno, jen na hlediska ústavnosti.

Stěžovatel ve své věci disponoval opravným prostředkem k ochraně svých práv, jmenovitě odvoláním ve smyslu ustanovení a násl. , a byl o tom též soudem prvního stupně řádně poučen. Stěžovatel přesto odvolání nepodal, a ústavní stížností napadené rozhodnutí nabylo právní moci (dnem 1. 9. 2009).

Platí tedy i zde, že tím stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; tomu odpovídají i důsledky, jež předjímá výše citované ustanovení .

Ústavní stížnost je tudíž ve smyslu nepřípustná, a proto ji Ústavní soud podle téhož zákona odmítl.

Je-li ústavní stížnost nepřípustná, nepřichází – již logicky – v úvahu, aby se mohl Ústavní soud věcně zabývat s ní spojeným návrhem, aby byla zrušena část ustanovení (správně , ve znění pozdějších předpisů); ten musel být, coby návrh závislý, odmítnut rovněž, a to podle ustanovení .

Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, bylo vyloučeno, aby Ústavní soud mohl vyhovět žádosti stěžovatele, aby mu – se zřetelem k – přiznal náhradu nákladů jeho právního zastoupení v řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. listopadu 2009

Jan Musil v. r.

předseda senátu