Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 234/09

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. H., zastoupeného Mgr. Petrem Kočím, advokátem v Praze 6, Na Šťáhlavce 1105/16, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2008 č. j. -56, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 26. 1. 2009 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2008 č. j. -56, přičemž tvrdil, že uvedeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu a d (dále jen „ “) a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), právo shromažďovací ve smyslu y a Úmluvy, právo na ochranu majetku ve smyslu y a Dodatkového protokolu k Úmluvě a také právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu y.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a její přílohy zjistil, napadeným rozsudkem byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 5. 2008 č. j. -37, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na náhradu škody ve výši 7 152 Kč s příslušenstvím, směřující proti hlavnímu městu Praha.

V ústavní stížnosti stěžovatel (v prvé řadě) uvádí, že v odvolání proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně namítal, že mu bylo odňato právo jednat před soudem, neboť se nemohl v důsledku postupu soudu prvního stupně zúčastnit jednání dne 15. 5. 2008, kdy toto bylo omylem soudu zahájeno o 10 minut dříve, než bylo nařízeno, a že odvolací soud tuto námitku označil za důvodnou, avšak že dovodil, že daný nedostatek byl zhojen možností stěžovatele jednat osobně u soudu odvolacího. Proti tomuto závěru pak stěžovatel brojí s tím, že v důsledku postupu soudu prvního stupně byl krácen na řadě svých procesních práv (mj. na právu vyjádřit se k provedeným důkazům a navrhnout důkazy další, přednést závěrečný návrh a být poučen o procesních právech), což prý v odvolacím řízení nelze zhojit. I v případě, že by to možné bylo, a to zejména s přihlédnutím k (dále jen „ “), prý nelze pominout ustanovení y. Stěžovateli byla nesprávným postupem soudu „odňata“ jedna instance, a to na rozdíl od vedlejšího účastníka, v důsledku čehož bylo jejich postavení a možnosti rozdílné. Imperativ procesní rovnosti tak byl narušen v míře zakládající neústavnost řízení.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [ , 2 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “)].

Dle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( ).

Podle lze žalobou pro zmatečnost napadnout pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. V posuzované věci stěžovatel namítá, že nesprávným postupem soudu prvního stupně byl zbaven možnosti jednat před tímto soudem, v důsledku čehož byl zkrácen na svých procesních právech, což nezhojil, resp. nemohl zhojit ani odvolací soud. V souvislosti s otázkou přípustnosti ústavní stížnosti tvrdí, že proti napadenému rozsudku není přípustná žaloba pro zmatečnost, neboť tu lze s úspěchem uplatnit pouze v případě, že by k napadeným vadám řízení došlo v odvolacím řízení, a nikoliv v řízení u soudu prvního stupně.

Citované ustanovení však takovou podmínku výslovně nestanoví a stěžovatelův názor nekoresponduje ani se závěry právní teorie a praxe. Z ustálené judikatury obecných soudů vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu trpí zmatečností nejen tehdy, jestliže k odnětí množnosti jednat před soudem došlo v průběhu odvolacího řízení, ale i v případě, jestliže došlo k odnětí možnosti jednat před soudem prvního stupně, avšak odvolací soud nezjednal nápravu. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v důsledku daného pochybení soudu prvního stupně nemohl realizovat svá, konkrétně vyjmenovaná procesní práva, kterážto jsou součástí ústavně zaručeného základního práva účastníka řízení jednat před soudem, zjevně má za to, že postupem odvolacího soudu k nápravě tohoto pochybení odvolacím soudem (zcela) nedošlo; možnost nápravy ostatně stěžovatel sám v ústavní stížnosti explicitně vylučuje (viz výše).

Dle názoru Ústavního soudu uvedená námitka v posuzované věci představuje tzv. zmatečnostní důvod ve smyslu výše citovaného ustanovení, opravňující stěžovatele k podání žaloby pro zmatečnost. Tato žaloba je pak procesním prostředkem ve smyslu , s jehož nepodáním, resp. nevyčerpáním spojuje ustanovení nepřípustnost ústavní stížnosti. Z ústavní stížnosti přitom neplyne, že by stěžovatel daný mimořádný opravný prostředek uplatnil (srov. ).

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. listopadu 2009

Jiří Mucha

soudce Ústavního soudu