Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 380/09

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného - ze dne 12. října 2009

sp. zn.

ve znění opravného usnesení ze dne 23. listopadu 2009 ve věci ústavní stížnosti J. K. proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 27. 11. 2008, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. -1624 ze dne 15. 3. 2007 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci sp. zn. ze dne 23. 8. 2006, jimiž byl stěžovatel uznán vinným z pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby.

VýrokI. Nerespektováním principů obsažených v a y bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2008 sp. zn. , usnesením Vrchního soudu v Olomouci č. j. -1624 z 15. 3. 2007 a rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci sp. zn. ze dne 23. 8. 2006 porušeno základní právo stěžovatele podle d. II. Tato rozhodnutí se proto ruší.

Odůvodnění

I.

Dne 18. 2. 2009 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující všechny formální náležitosti na ni , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " ") kladené. Stěžovatel se touto ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jež jsou mu garantována , a d (dále jen " ").

Ústavní soud si pro lepší posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis vedený u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci sp. zn. . Z něho zjistil, že trestní stíhání stěžovatele bylo zahájeno usnesením Policie České republiky, Správy Severomoravského kraje ze dne 4. 11. 2002 ČTS: PSM 82/0L-2001. Činnost orgánů činných v trestním řízení pak vyústila ve vydání rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 18. 2. 2005 č. j. -1124, jímž byl stěžovatel uznán vinným z nedokonaného (stadium pokusu) trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení § 148 odst. 2, odst. 3 písm. a), odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "tr. zák."), za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody, dále mu byl uložen trest peněžitý s náhradním trestem odnětí svobody a dále trest zákazu činnosti.

K odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením sp. zn. z 21. 7. 2005 tak, že výše citovaný rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně. Odvolací soud tehdy nalézacímu soudu mj. vytkl, že se v odůvodnění napadeného rozsudku nevypořádal s disproporcemi stran charakteru zboží, z odůvodnění napadeného rozsudku též není patrno, proč nalézací soud považuje výpovědi některých svědků za věrohodnější než svědků jiných.

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci sp. zn. ze dne 23. 8. 2006 byl stěžovatel nově uznán vinným z nedokonaného (stadium pokusu) trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák., za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5,5 let se zařazením do věznice s ostrahou, dále mu byl uložen peněžitý trest s náhradním trestem odnětí svobody 6 měsíců. Konečně mu byl uložen trest zákazu činnosti na dobu 6 let. O spáchání uvedeného trestného činu se měl stěžovatel pokusit tím, že v roce 1998 se společně s ostatními spoluobžalovanými podílel na jednání směřujícím k úmyslnému a neoprávněnému uplatnění nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, kdy v rozporu s ustanovením , o dani z přidané hodnoty, v tehdy platném znění, (dále jen " ") zahrnul daňově neuznatelné výdaje do svých přijatých zdanitelných plnění, přičemž bylo provedenými důkazy prokázáno, že je nepoužil k dosažení obratu za svá zdanitelná plnění, čímž neoprávněně zvýšil daň na vstupu ve smyslu ustanovení

K odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením č. j. -1624 z 15. 3. 2007 tak, že odvolání zamítl.

Proti tomuto usnesení podal stěžovatel ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl s ohledem na souběžně podané dovolání.

O zmíněném dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. -1624 rozhodl Nejvyšší soud usnesením sp. zn. ze dne 27. 11. 2008 tak, že ho odmítl podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.

II.

V návaznosti na skutečnosti zjištěné ze soudního spisu požádal Ústavní soud o vyjádření účastníky řízení o ústavní stížnosti (resp. vedlejší účastníky řízení o ústavní stížnosti).

K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci tak, že odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí a odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci. S upuštěním od ústního jednání ve smyslu souhlasí.

Vrchní soud v Olomouci se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že nad rámec odůvodnění uvedeného v jeho napadeném rozhodnutí nemá co dalšího k věci dodat. S upuštěním od ústního jednání podle ustanovení souhlasí.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření zejména poznamenal, že stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje v zásadě stejnou argumentaci, jako uplatňoval v dovolání. Dále Nejvyšší soud dodal, že je zásadně povinen vycházet ze zjištění soudu prvního stupně, přičemž tato skutková zjištění nemůže měnit - to se týká jak doplňování dokazování, tak přehodnocování důkazů. Nejvyšší soud souhlasí s upuštěním od ústního jednání ve smyslu .

Krajské státní zastupitelství v Ostravě - pobočka v Olomouci na výzvu k vyjádření k ústavní stížnosti zareagovalo tak, že se vzdává postavení vedlejšího účastníka.

Vrchní státní zastupitelství jako vedlejší účastník v řízení o této ústavní stížnosti nevyužilo svého oprávnění vyjádřit se k ústavní stížnosti a souhlasilo s upuštěním od ústního jednání podle .

Konečně i Nejvyšší státní zastupitelství se ve smyslu ustanovení vzdalo postavení vedlejšího účastníka.

Protože vyjádření účastníků (resp. vedlejších účastníků) nepřinesla žádné nové skutečnosti, nevzal je Ústavní soud za podklad svého rozhodování - proto je též nezasílal stěžovateli k replice, pouze stěžovatele požádal o vyjádření souhlasu s upuštěním od ústního jednání ve smyslu . K této výzvě stěžovatel Ústavnímu soudu sdělil, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí.

III.

Ústavní soud prostudoval ústavní stížnost samu, jakož i tři napadená rozhodnutí obecných soudů, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud již v minulosti ve vztahu k rozhodování Nejvyššího soudu o dovoláních judikoval, že rozhodování soudu, ať už jde o rozhodování v řízení o řádném nebo mimořádném opravném prostředku, se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce tím spíše, že y staví základní práva pod ochranu soudní moci [nálezy

sp. zn.

ze dne 18. 8. 2004 (N 114/34 SbNU 187),

sp. zn.

ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405)]. V demokratickém právním státě jsou všechny orgány veřejné moci povinny respektovat základní práva a svobody, úkolem soudů je poskytovat jim ochranu, resp. svébytnou a specifickou formu ochrany, jde-li o Ústavní soud. Je-li ochrana základních práv a svobod středobodem fungování demokratického právního státu, je třeba při jejich aplikaci trvat na uplatnění zásady přímosti a bezprostřednosti takové ochrany. Shledá-li již sám obecný soud porušení základního práva či svobody, je povinen učinit všechna opatření k tomu, aby k dalšímu porušování nedocházelo, a již existující porušení odčinit prostředky, kterými disponuje v rámci své pravomoci. To se ostatně odráží v komplementární zásadě subsidiarity, která se uplatňuje v řízeních před orgány, jež jsou nadány poskytovat jednotlivci specifickou ochranu základních práv a svobod (Ústavní soud, Evropský soud pro lidská práva), a to teprve tehdy, selhávají-li mechanismy ochrany před jinými orgány veřejné moci, respektive orgány vnitrostátními. Z hlediska maxim právního státu je proto nepřípustné, aby obecný soud sice připustil porušení základního práva, avšak z něj nevyvodil závěry, které by směřovaly k efektivní ochraně základních práv jednotlivce.

Ústavní soud je názoru, že obecné soudy při posuzování této trestní věci nedostály své ústavní povinnosti poskytovat ochranu základním právům stěžovatele ( y), čímž porušily rovněž základní principy, na nichž je vystavěn materiální právní stát ( y). Tato výtka směřuje zejména vůči odvolacímu (resp. dovolacímu) soudu, jenž ponechal v platnosti rozhodnutí soudu nalézacího, které stanovilo stěžovateli nepodmíněný trest odnětí svobody, aniž by byl ovšem respektován požadavek spravedlivé rovnováhy mezi omezením práva na osobní svobodu na straně jedné a veřejným zájmem na stíhání a potrestání stěžovatele. Tímto postupem obecné soudy dle mínění Ústavního soudu porušily y [srov. k tomuto závěru i nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 31. 3. 2005 (N 67/36 SbNU 707)]. Důvodem této neproporcionality přitom je nezohlednění délky trestního řízení stejně jako (a to zejména) doby uplynuvší od spáchání skutků, z nichž byl stěžovatel shledán vinným, ze strany jedné a ze strany druhé nezohlednění předchozího a následného života stěžovatele, zátěže plynoucí z délky trestního řízení atd.

S ohledem na výše uvedené je nutno zdůraznit, že není úlohou Ústavního soudu, aby předjímal, jaký konkrétní trest či v jaké výši má být a bude stěžovateli uložen tak, aby byl ústavní princip proporcionality respektován. V obecné rovině snad lze jen konstatovat, že trestní předpisy znají celou řadu prostředků, jež proporcionalitě trestu vyhovují - jedná se např. o upuštění od potrestání nebo mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, které lze využít tehdy, odůvodňují-li to mimo jiné i okolnosti případu a bylo-li by použití zákonné trestní sazby nepřiměřené, o podmíněný odklad takto eventuálně vyměřeného trestu, až o zastavení trestního stíhání (využitím některého z těchto prostředků však nesmí být zasaženo do práv jiných účastníků trestního řízení, například poškozených, kteří od řízení rovněž očekávají ochranu svých práv).

Naznačené úvahy pak jistě budou obecnými soudy při novém posuzování stěžovatelovy věci zohledněny.

S ohledem na shora uvedené závěry o porušení základního práva stěžovatele Ústavní soud ústavní stížnosti podle vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů podle citovaného zákona zrušil.

IV.

Ústavní soud prostudoval ústavní stížnost samu, jakož i tři napadená rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud již v minulosti ve vztahu k rozhodování Nejvyššího soudu o dovoláních judikoval, že rozhodování soudu, ať už jde o rozhodování v řízení o řádném nebo mimořádném opravném prostředku, se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce tím spíše, že y staví základní práva pod ochranu soudní moci [nálezy

sp. zn.

,

sp. zn.

(Sbírka rozhodnutí, svazek 34, nález č. 114; svazek 32, nález č. 42]. V demokratickém právním státě jsou všechny orgány veřejné moci povinny respektovat základní práva a svobody, úkolem soudů je poskytovat jim ochranu, resp. svébytnou a specifickou formu ochrany, jde-li o Ústavní soud. Je-li ochrana základních práv a svobod středobodem fungování demokratického právního státu, je třeba při jejich aplikaci trvat na uplatnění zásady přímosti a bezprostřednosti takové ochrany. Shledá-li již sám obecný soud porušení základního práva či svobody, je povinen učinit všechna opatření k tomu, aby k dalšímu porušování nedocházelo a již existující porušení odčinit prostředky, kterými disponuje v rámci své pravomoci. To se ostatně odráží v komplementární zásadě subsidiarity, která se uplatňuje v řízeních před orgány, jež jsou nadány poskytovat jednotlivci specifickou ochranu základních práv a svobod (Ústavní soud, Evropský soud pro lidská práva), a to teprve tehdy, selhávají-li mechanismy ochrany před jinými orgány veřejné moci, respektive orgány vnitrostátními. Z hlediska maxim právního státu je proto nepřípustné, aby obecný soud sice připustil porušení základního práva, avšak z něj nevyvodil závěry, které by směřovaly k efektivní ochraně základních práv jednotlivce.

Ústavní soud je názoru, že obecné soudy při posuzování této trestní věci nedostály své ústavní povinnosti poskytovat ochranu základním právům stěžovatele ( y), čímž porušily rovněž základní principy, na nichž je vystavěn materiální právní stát ( y). Tato výtka směřuje zejména vůči odvolacímu (resp. dovolacímu) soudu, jenž ponechal v platnosti rozhodnutí soudu nalézacího, které stanovilo stěžovateli nepodmíněný trest odnětí svobody, aniž by byl ovšem respektován požadavek spravedlivé rovnováhy mezi omezením práva na osobní svobodu na straně jedné a veřejným zájmem na stíhání a potrestání stěžovatele. Tímto postupem obecné soudy dle mínění Ústavního soudu porušily y [srov. k tomuto závěru i nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 31. 3. 2005, Sbírka rozhodnutí, svazek 36, nález č. 67]. Důvodem této neproporcionality přitom je nezohlednění délky trestního řízení stejně jako (a to zejména) doby uplynuvší od spáchání skutků, z nichž byl stěžovatel shledán vinným, ze strany jedné a ze strany druhé nezohlednění předchozího a následného života stěžovatele, zátěže plynoucí z délky trestního řízení atd.

S ohledem na výše uvedené je nutno zdůraznit, že není úlohou Ústavního soudu, aby předjímal, jaký konkrétní trest či v jaké výši má být a bude stěžovateli uložen tak, aby byl ústavní princip proporcionality respektován. V obecné rovině snad lze jen konstatovat, že trestní předpisy znají celou řadu prostředků, jež proporcionalitě trestu vyhovují - jedná se např. o upuštění od potrestání nebo mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, které lze využít tehdy, odůvodňují-li to mimo jiné i okolnosti případu a bylo-li by použití zákonné trestní sazby nepřiměřené, přes podmíněný odklad takto eventuálně vyměřeného trestu, až po zastavení trestního stíhání (využitím některého z těchto prostředků však nesmí být zasaženo do práv jiných účastníků trestního řízení, například poškozených, kteří od řízení rovněž očekávají ochranu svých práv).

Naznačené úvahy pak jistě budou obecnými soudy při novém posuzování stěžovatelovy věci zohledněny.

S ohledem na shora uvedené závěry o porušení základního práva stěžovatele Ústavní soud ústavní stížnosti podle vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů podle citovaného zákona zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.*)

V Brně dne 12. října 2009

Vlasta Formánková

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

*) ve znění opravného usnesení ze dne 23. 11. 2009