Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2467/09

Ústavní soud rozhodl dne 12. října 2009 v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného Prof. JUDr. Alešem Gerlochem CSc., advokátem se sídlem Botičská 4, 128 00 Praha 2, směřující proti II. a III. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2009 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení II. a III. výroku v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení d (dále jen " "), y a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Bývalá manželka stěžovatele H. V. se po rozvodu manželství stala výlučnou nájemkyní družstevního bytu. Z tohoto důvodu vzniklo stěžovateli právo na vypořádání poloviny hodnoty členského podílu. Tu však bývalá manželka stěžovatele dobrovolně neuhradila, a tak se stěžovatel obrátil na soud. Hodnotu členského podílu stěžovatel předběžně odhadl na 1 500 000 Kč, ale na základě znaleckého posudku, který si nechal vypracovat soud I. stupně, byla tato hodnota odhadnuta na 1 100 000 Kč. V rozsahu 400 000 Kč vzal poté stěžovatel svou žalobu zpět, a soud řízení v tomto rozsahu zastavil. Z důvodu, že se mělo jednat o tzv. iudicium duplex, soud I. stupně rozhodl tak, že nikdo z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud ve výroku II. svého rozhodnutí stanovil, že žalovaná, bývalá manželka stěžovatele, je povinna zaplatit stěžovateli na nákladech řízení částku 65 261 Kč. Ve výroku III. bylo mj. stanoveno, že stěžovatel je povinen zaplatit též částku 905 Kč na nákladech řízení státu. Podle názoru odvolacího soudu nešlo o spor charakterizovatelný jako iudicium duplex a stěžovateli, který měl úspěch ve věci ve výši 73% oproti neúspěchu v rozsahu 27%, přiznal právo na náhradu 46% nákladů z celkové výše nákladů. I ve vztahu k náhradě nákladů řízení státu bylo rozhodnuto vzhledem k poměru úspěchu a neúspěchu ve věci, tj. podle výsledku řízení.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy porušily ústavně garantovaná práva stěžovatele na spravedlivý proces a na rovnost účastníků řízení, neboť stěžovatel měl v řízení z hlediska materiálního ve věci plný úspěch (ve smyslu nálezů Ústavního soudu

sp. zn.

a

sp. zn.

). Obecný soud též nedosáhl své povinnosti své rozhodnutí řádně odůvodnit, neboť nereagoval na návrh stěžovatele použít ust. Obecný soud též pochybil, že neavizoval aplikaci ust. , neboť "rozhodnutí Městského soudu o tom, že nebude postupovat dle kogentní normy , nýbrž bude postupovat dle zásad o úspěchu ve věci, lze považovat za způsob rozhodnutí ve smyslu sui generis." Svým postupem zamezil tomu, aby mohl účastník adekvátně reagovat, a tím vytvořil nerovné podmínky odporující principu rovnosti zbraní.

Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti ( y ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody ( ).

Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly podústavní právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004

sp. zn.

, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374-375).

Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti konstatuje, že obecné soudy dospěly k závěru, který lze ústavně aprobovat. Výklad podústavního práva je v prvé řadě věcí obecných soudů. Ústavní soud si je vědom své judikatury týkající se nákladů řízení. Podle ní "pokud je rozhodnuto obecnými soudy o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem řízení a s výrokem ve věci, je nutno to označit za postup porušující principy práva na spravedlivý proces" (srov. např. nález Ústavního soudu

sp. zn.

, N 57/26 SbNU 113, nález Ústavního soudu

sp. zn.

, N 69/33 SbNU 189 či nález Ústavního soudu

sp. zn.

, N 231/39 SbNU 449). Stěžovatelem citované judikáty (srov. nález Ústavního soudu

sp. zn.

dostupný na http://nalus.usoud.cz/ a nález Ústavního soudu

sp. zn.

, N 8/36 SbNU 75) i další judikáty Ústavního soudu na případ stěžovatele nedopadají.

Co se týče tvrzeného porušení y, Ústavní soud musí konstatovat, že namítaná vada nespočívala v prvé řadě v procesním postupu, jak to stěžovatel ve své ústavní stížnosti podává. Spravedlivým procesem se rozumí celý postup a ucelený řetězec postupů, kdy jsou soudní cestou chráněna práva a právem chráněné zájmy osob. Jinými slovy právo na spravedlivý proces je ústavně zaručené právo každého na přístup před nezávislého a nestranného soudce, před nímž se domáhá ochrany svých práv. Jde o zákonem stanovený procesní postup a zákonem upravené soudní řízení. Ústavní soud neshledal porušení žádných aspektů spravedlivého procesu, ale naopak ústavní stížnost směřuje k tomu, aby Ústavní soud konstatoval zásah do stěžovatelových hmotných (majetkových) práv. I kdyby ale stěžovatel namítal zásah do svých hmotných práv, nemohla by být jeho ústavní stížnost úspěšná.

Náklady řízení totiž vznikly v rámci řízení, ve kterém se jednalo o určení výše hodnoty členského podílu v bytovém družstvu, nikoliv o samotný základ sporu (o který šlo v řízení o zrušení společného nájmu družstevního bytu a který nemusel být stěžovatelem v rámci daného řízení prokazován). Danému soudnímu řízení již předcházelo řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 (srov. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 6. 2006 č. j. -119) a Městského soudu v Praze (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2006 č. j. -148), které vedlo k tomu, že byl společný nájem stěžovatele a jeho bývalé manželky zrušen, výlučnou nájemkyní bytu a členkou družstva byla určena stěžovatelova bývalá manželka a stěžovateli byla uložena povinnost byt vyklidit po zajištění náhradního ubytování (srov. str. 2 rozsudku městského soudu). Byť v tomto řízení nedošlo k vlastnímu vypořádání hodnoty členského podílu v bytovém družstvu, nárok na plnění vznikl bývalé stěžovatelově manželce jakožto dlužníkovi již tím, že byla stěžovatelem jakožto věřitelem o plnění výzvou obsaženou v dopise ze dne 23. 3. 2007 požádána (srov. str. 5 rozsudku městského soudu). Náklady řízení tak nevznikly (ve smyslu nálezu

sp. zn.

, N 231/39 SbNU 449) v souvislosti s prokazováním oprávněnosti základu sporu, nýbrž vznikly v souvislosti s určením výše nároku. Stěžovatel musel počítat s tím, že v souvislosti se soudním zjišťováním ceny členského podílu, vzniknou určité náklady. Z tohoto důvodu nelze vyčíslení náhrady nákladů řízení, které městský soud provedl na základě úspěchu ve věci (tj. na základě výše částky, která byla stěžovateli přiznána a která je v určitém poměru k částce, kterou stěžovatel ve své žalobě požadoval), z hlediska ústavnosti nic vytknout.

Již vůbec nelze uvažovat o porušení rovnosti účastníků řízení ve smyslu y, neboť městský soud nepostupoval podle ust. , nýbrž dle ust. a ust. věta prvá ve spojení s ust. , 2 , tj. dle obecných norem (viz str. 5 rozsudku městského soudu). Čl. 1 Úmluvy, jehož porušení je namítáno, neobsahuje žádné základní právo, a proto mu není třeba dále věnovat pozornost. Co se týče Úmluvy, ve kterém je vymezeno právo na fair proces, je možno odkázat na výše řečené.

Ústavní soud proto na základě výše uvedených důvodů neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena základní práva stěžovatele, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.

Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv ( písm. d) y a ), a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatele neshledal, bylo třeba podanou

ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. října 2009

Jiří Nykodým

předseda senátu