Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 688/09

Ústavní soud rozhodl dne 19. října 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické, o ústavní stížnosti R. a P. N., zastoupených Mgr. Zdeňkem Rumplíkem, advokátem se sídlem ve Slavičíně, Osvobození 51 (adresa pro doručování 766 01 Valašské Klobouky, Masarykovo nám. 105), proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci sp. zn. ze dne 4. 11. 2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelé včas podanou ústavní stížností napadají shora označené rozhodnutí obecného soudu s tvrzením, že jím došlo k porušení práv zaručovaných a d a domáhají se jeho zrušení.

Jak je patrno z obsahu spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. , byl napadeným rozsudkem potvrzen rozsudek jmenovaného soudu sp. zn. ze dne 21. 5. 2007, jímž bylo vyhověno žalobě J. N. (původní vlastnice předmětných nemovitostí, která podle platně odstoupila od kupní smlouvy, uzavřené s manželi H. dne 24. 10. 2006, pro nezaplacení kupní ceny), směřující proti stěžovatelům - dalším nabyvatelům předmětných nemovitostí, na určení, že je vlastnicí v žalobě označených nemovitostí. Uvedený rozsudek soudu I. stupně byl odvolacím soudem shora označeným rozhodnutím jako věcně správný potvrzen. Odvolací soud, na rozdíl od soudu I. stupně, který ve svých úvahách, odpovídajících tehdejší soudní judikatuře vztahující se k ustanovení , vycházel z názoru, že okolnost, zda stěžovatelé byli či nebyli při uzavíraní kupní smlouvy v dobré víře, není pro posouzení dané věci významná, považoval pro posouzení věci za relevantní i otázku dobré víry stěžovatelů, jako dalších nabyvatelů předmětných nemovitostí, a proto provedené dokazování v tomto směru doplnil mimo jiné i výslechem svědka Š. H. Z jeho výpovědi zjistil, že on a jeho manželka kupní smlouvou ze dne 4. 12. 2006 převedli předmětné nemovitosti na stěžovatele, přitom oni sami žalobkyni nezaplatili doplatek kupní ceny, za níž od žalobkyně předmětné nemovitosti podle kupní smlouvy ze dne 24. 10. 2006 koupili, ač se ve smlouvě zavázali tak učinit do 3. 11. 2006. Tato proto písemně dne 15. 1. 2007 od kupní smlouvy s manžely H. uzavřené odstoupila na základě ve smlouvě sjednaného důvodu, přitom stěžovatelé obsah uvedené kupní smlouvy znali a v době podpisu kupní smlouvy jimi s manželi H. uzavírané věděli, že doplatek kupní ceny nebyl žalobkyni ve lhůtě zaplacen. Z uvedených zjištění učinil odvolací soud závěr o absenci dobré víry stěžovatelů při uzavírání kupní smlouvy a s odvoláním na judikaturu Nejvyššího soudu ČR (rozsudek sp. zn. ) pak uzavřel, že za stavu, kdy stěžovatelům v době uzavření kupní smlouvy dne 4. 12. 2006 bylo známo, že některá ze smluvních stran kupní smlouvy ze dne 24. 10. 2006 může odstoupit s účinky dle a že důvody odstoupení od kupní smlouvy již byly naplněny, nebyli v dobré víře a v důsledku odstoupení od smlouvy se tak obnovilo vlastnické právo původní vlastnice - žalobkyně.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelé polemizují s uvedenými závěry odvolacího soudu, jehož rozhodnutí je podle nich založeno na nesprávných úvahách, které jsou v rozporu s významem hmotněprávního ustanovení - . Zpochybňují závěr soudu o tom, že na jejich straně šlo o absenci dobré víry. Uvádějí, že vzhledem k tomu, že k datu podpisu jejich smlouvy k odstoupení od smlouvy žalobkyní nedošlo, nemohli předpokládat, že manželé H. doplatek kupní ceny žalobkyni - své matce a tchýni nepředají, odstoupení od smlouvy navíc bylo realizováno až za měsíc a půl po uzavření kupní smlouvy mezi nimi a manželi H. Podle jejich názoru by právně relevantní byla pouze taková jejich "zlá víra", která by měla za následek, že jejich jednání při nabytí nemovitostí bylo v rozporu s dobrými mravy anebo by obcházela zákon. Nic takového však v řízení nebylo prokázáno. Naopak za nemovitosti řádně zaplatili kupní cenu dle dohody a nelze jim přičítat k tíži, že manželé H. nesplnili svoji povinnost vůči své matce a tchýni. Poukazují dále na skutkové okolnosti, na jejichž podkladě hodnotí jednání žalobkyně a dovozují, že při odstoupení od smlouvy a při podání žaloby na určení vlastnického práva pouze využila právního stavu, který zde byl v důsledku chybné interpretace zákonného ustanovení ze strany Nejvyššího soudu, byl přejat i do napadeného rozhodnutí a dávají najevo, že uvedené odstoupení od smlouvy bylo realizováno po dohodě s manželi H. s cílem zbavit stěžovatele řádně nabytého vlastnictví. Navíc prezentují názor, že odstoupení od smlouvy, s ohledem na situaci, za jaké k němu mezi nejbližšími příbuznými došlo, nemůže požívat právní ochrany jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy a že za této situace nemohla být dána ani aktivní legitimace žalobkyně k podání určovací žaloby. Na podporu svých názorů se pak dovolávají nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

, jenž, podle jejich názoru, nebyl odvolacím soudem dostatečně respektován. Z těchto v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů navrhli zrušení napadeného rozhodnutí.

Poté, co se seznámil s obsahem spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. , dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost není důvodná.

Napadeným rozhodnutím k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů nedošlo. Ústavní soud toto rozhodnutí nepovažuje za stojící v rozporu s názorem vyjádřeným v nálezu, jehož se stěžovatelé dovolávají, neboť i uvedený nález, který z důvodů v něm podrobně rozvedených, především z důvodů právní jistoty, interpretoval ustanovení ve prospěch ochrany vlastnického práva dalších nabyvatelů, tak učinil, jak z jeho odůvodnění patrno, jen v poměru k těm právům, jež byla nabyta v dobré víře, kdy jak bylo v odůvodnění uvedeno "dobrá víra vystupuje jako korektiv obecně platný pro občanské právo". Právě otázkou dobré víry stěžovatelů se napadené rozhodnutí zabývalo. V kontextu shora uvedených okolností tohoto případu, kdy možno navíc poukázat i na samotnou výpověď stěžovatele o okolnostech předcházejících uzavření kupní smlouvy s manžely H., v níž uvedl, že tito se na něj obrátili proto, že potřebovali pomoc s úhradou splatných i nesplatných závazků, přičemž paní H. uvedla, že přesvědčí matku (tj. žalobkyni v dané věci), aby na ně nemovitost převedla, nelze závěry obecného soudu o absenci dobré víry stěžovatelů považovat za závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly či za závěry porušující principy spravedlnosti. Argumentaci odvolacího soudu, tak jak je v rozhodnutí rozvedena, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a jeho úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. Obdobně jako v případě srovnatelném, který Ústavní soud řešil pod

sp. zn.

, i nyní možno poukázat na to, že absence náležité opatrnosti stěžovatelů při uzavírání kupní smlouvy -jak tomu nasvědčují obecnými soudy zjištěné skutkové okolnosti případu - výrazně zpochybnila jejich dobrou víru. Na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, které Ústavní soudu považuje za ústavně konformní, tak možno odkázat.

Ústavní soud tak uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů v dané věci neshledal, a proto byla jejich ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. října 2009

Miloslav Výborný

předseda senátu Ústavního soudu