Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2214/09

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele MINAS, a. s., se sídlem Sloupského 1197, 686 01 Uherské Hradiště, zastoupeného Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem, se sídlem Zelený pruh 95/97, 140 00 Praha 4, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. května 2009, -1445, a usnesení Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 31. srpna 1999, č. j. -161, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Usnesením Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 31. srpna 1999, č. j. -161, byl na majetek dlužníka (stěžovatele) prohlášen konkurs. Krajský obchodní soud v Brně na straně dlužníka shledal úpadek jak ve formě předlužení, tak i ve formě platební neschopnosti (insolvence).

Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 4. května 2009, -1445, poté co jeho předchozí potvrzující rozhodnutí (usnesení ze dne 5. června 2002, č. j. -319) bylo na základě žaloby pro zmatečnost podané dlužníkem zrušeno, opětovně potvrdil k odvolání dlužníka rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud se v obšírně odůvodněném rozhodnutí vypořádává s důvody, které vedly soud prvního stupně k prohlášení konkursu na majetek dlužníka, jakož i s námitkami dlužníka. Odvolací soud se mj. zabýval i námitkou dlužníka, že v řízení byla porušena zásada dvojinstančnosti řízení. Ohledně této otázky dospěl k závěru, že k jejímu porušení nemohlo dojít, neboť v systému úplné apelace, podle níž řízení probíhalo ( ve znění účinném do 31. prosince 2000), přihlíží odvolací soud ke všemu a dlužník měl možnost vyjádřit se ke všem pohledávkám věřitelům, které bral soud do úvahy. Odvolací soud dále podrobně zkoumal, zda a které pohledávky za dlužníkem byly doloženy. Po posouzení důvodů pro prohlášení konkursu dospěl odvolací soud k závěru, že (na rozdíl od soudu prvního stupně) sice není dán úpadek dlužníka ve formě předlužení, avšak jednoznačně byl osvědčen úpadek ve formě platební neschopnosti vzhledem k doloženým a osvědčeným splatným pohledávkám na straně dvou navrhovatelů (Vltavská stavební, spol. s r. o.; Finanční úřad v Uherském Hradišti a Česká správa sociálního zabezpečení). Tyto pohledávky mnohonásobně převyšují finanční prostředky dlužníka.

Stěžovatel v poměrně obsáhle formulované ústavní stížnosti namítal porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v d (dále jen " "), a y, jakož i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jehož se měly dopustit obecné soudy. Konkrétně namítá porušení zásady dvojinstančnosti řízení, která zaručuje možnost přezkumu nesprávných skutkových i právních závěrů soudem vyšší instance. Podle názoru stěžovatele se soud vyššího stupně může zabývat jen přezkumem skutkových a právních závěrů, které učinil soud prvního stupně a není přípustné, aby odvolací soud sám dokazoval a hodnotil skutečnosti, kterými se soud prvního stupně nezabýval. Porušení zásady dvojinstančnosti se týká především otázky existence pohledávek za stěžovatelem a hodnocení jeho schopnosti či neschopnosti hradit své splatné závazky. Závěry soudu prvního stupně jsou nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, z čehož vyplývá, že závěry učiněné odvolacím soudem je třeba považovat za závěry provedené v jedné instanci bez možnosti dalšího přezkumu. Stěžovatel nesdílí názor odvolacího soudu, který dovozuje, že zásadu dvojinstančnosti neporušil, neboť stěžovatel měl možnost se při ústním jednání vyjádřit ke všem provedeným důkazům a skutečnostem. Možnost vyjádření a uplatnění odpovídající obrany v řízení tak byla naplněna pouze iluzorně. Potvrzením usnesení soudu prvního stupně o prohlášení konkursu na majetek stěžovatele, přestože nebyly naplněny zákonné předpoklady znamená současně i porušení y a y, podle nichž lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví. Tím bylo současně porušeno i právo stěžovatele podnikat ( y). V další části ústavní stížnosti se pak stěžovatel zabývá jednotlivými pohledávkami, jejichž existenci dovodily obecné soudy, a hodnocením své schopnosti dostát svým splatným závazkům, přičemž polemizuje se závěry obsaženými v rozhodnutích.

Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), zejména pak přípustnost ústavní stížnosti s ohledem na skutečnost, že stěžovatel podal současně s ústavní stížností dovolání. V této souvislosti je třeba uvést, a sám stěžovatel na tento fakt poukazuje, že jím podané dovolání v dané věci je nepřípustné (na věc se vztahoval ve znění účinném do 31. prosince 2000; jednalo se přitom o potvrzující usnesení a v řízení nebyla přípustnost dovolání vyslovena a ani nebyl stěžovatelem podán návrh na připuštění dovolání pro otázku zásadního právního významu). Za těchto okolností Ústavní soud tedy neposoudil ústavní stížnost jako nepřípustnou a zabýval se jí meritorně, ačkoliv jinak by byl pro odmítnutí ústavní stížnosti kvůli nepřípustnosti pro souběh s dovoláním byl důvod.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v ě a ě, resp. Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

v tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci.

Podstatou ústavní stížnosti, které stěžovatel dává ústavněprávní rozměr, je námitka, že odvolací soud porušil právo na spravedlivý proces ( y) tím, že stěžovateli odepřel právo na instanční přezkum, když rozhodoval o skutečnostech v podstatě v jedné instanci, aniž by proti tomuto rozhodnutí bylo možno podat opravný prostředek. K tomu Ústavní soud uvádí, že zde je třeba vyjít z toho, že na rozhodování soudy v dané věci se vztahoval ve znění účinném do 31. prosince 2000, kde bylo odvolání vybudováno na principu úplné apelace. Tento princip umožňuje přednášení nových skutečností a důkazů i v řízení před odvolacím soudem a odvolací soud o nich může sám rozhodnout, aniž by bylo nutné věc vracet zpět soudu prvního stupně. Postup odvolacího soudu, který rozhodoval i o těchto nových skutečnostech (např. existence pohledávek), nemohl být tedy v rozporu s tehdy platnými a účinnými procesními pravidly. K námitce stěžovatele, že tím odvolací soud stěžovateli odepřel právo na druhou instanci, Ústavní soud dále podotýká, že právo na instanční přezkum, resp. právo na několik opravných instancí není ústavně zaručeno, jakožto základní právo. Pro oblast občanskoprávního řízení není takové základní právo garantováno ani u, ani Úmluvou, či dalšími mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách; právo na dvě instance garantuje toliko pro oblast trestního soudnictví Protokolu č. 7 k Úmluvě (srov. např. usnesení

sp. zn.

, přístupné v elektronické formě přes http://nalus.usoud.cz). Je tedy ve volné dispozici zákonodárce, kolik přezkumných instancí pro jednotlivé druhy řízení stanoví a jaké podmínky, za jejichž splnění se účastníkovi řízení otevře možnost přezkumu ve více instancích, určí. Jestliže tedy stanovil, že se odvolací soud může zabývat i novými skutečnostmi a důkazy, čímž de facto v takovém případě rezignoval na opravnou instanci, nepovažuje Ústavní soud takovouto úpravu a postup obecných soudů z ní vycházející za rozporný s právem na spravedlivý proces.

Ohledně námitek týkajících se hodnocení existence pohledávek či schopnosti stěžovatele dostát svým splatným závazkům, Ústavní soud konstatuje, že se jedná o polemiku a zpochybňování skutkových a právních závěrů obecných soudů, aniž by však tato část ústavní stížnosti byla vybavena relevantní argumentací ústavněprávní. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. V dané věci Ústavní soud takovýto zásah nezjistil.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. října 2009

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu