Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1750/09

Ústavní soud rozhodl dne 7. října 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti M. N., zastoupené JUDr. Ludmilou Čechovou, advokátkou se sídlem Kvítková 4703, Zlín, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 25. března 2009 č. j. -154, a proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 16. října 2008 č. j. -137, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 3. 7. 2009, napadá stěžovatelka obě v záhlaví usnesená označená rozhodnutí, která podle jejího názoru porušila její základní práva a svobody zakotvené v , d (dále jen " "), stejně jako byla údajně porušena práva zakotvená v , , a v Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva").

Porušení výše označených článků y a Úmluvy spatřuje stěžovatelka v tom, že obecné soudy nerozhodly o jejím návrhu na úpravu styku nezletilých dcer J. a T. N. s jejich otcem - MUDr. B. N., ačkoli obě děti měly na styku se svým otcem zájem. Obecné soudy údajně rozhodly v rozporu s právy nezletilých pravidelně se stýkat se svým otcem. Ten zájem na styku s nezletilými nemá, resp. ho zcela odmítá, i když důvody jím uváděné jsou prý subjektivní a neměly by být nadřazovány nad zájem nezletilých. Nezletilým dcerám je takovým postupem odpíráno právo na péči obou rodičů, přičemž k tomuto problému měly být nezletilé podle názoru stěžovatelky soudem vyslechnuty, což se nestalo.

II.

Jak se zjišťuje z připojených listin, Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 16. 10. 2008 č. j. -137 ve věci péče o nezletilé děti N. - J. a T. v řízení o úpravu styku rozhodl tak, že návrh stěžovatelky na úpravu styku otce s nezletilými zamítl (výrok I.).

Dřívějším rozsudkem výše označeného soudu byly nezletilé svěřeny pro dobu po rozvodu do péče stěžovatelky. Manželství rodičů nezletilých bylo rozvedeno.

Soud prvního stupně při svém rozhodování vycházel z provedených důkazů (výslechů účastníků, zprávy zaměstnavatele otce nezletilých a zprávy opatrovníka o pohovoru s nezletilými) a dospěl k závěru, že nezletilé mají zájem se s otcem stýkat, což by vyžadovalo úpravu tohoto styku soudem, pokud by nedošlo v tomto směru k dohodě rodičů. Protože však zákon o rodině vychází pouze z práva rodiče uskutečňovat styk se svým dítětem, nikoli z jeho povinnosti, a v řízení bylo prokázáno, že otec nezletilých se s nimi stýkat nechce, nelze toto jeho právo na něm proti jeho vůli vynutit. Není však ani v zájmu nezletilých, aby soud rozhodl o úpravě jejich styku s otcem, pokud jim ve styku není druhým rodičem bráněno.

Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 25. 3. 2009 č. j. -154, jako soud odvolací, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.).

Odvolací soud shledal skutková zjištění soudu prvního stupně správnými, a proto na ně v odůvodnění svého rozsudku odkázal s tím, že ani v průběhu odvolacího řízení nebyly zjištěny žádné jiné skutečnosti, které by mohly zvrátit správnost skutkového závěru a právního posouzení soudu prvního stupně. Za situace, kdy rodič, který má nezletilé svěřeny do výchovy, druhého rodiče v kontaktu s dětmi nijak neomezuje, pro úpravu styku nejsou dány podmínky; pokud jeden z rodičů vědomě styk nerealizuje, byla by úprava styku jen omezením dosud volného (neomezeného) styku rodiče s dítětem, zdůraznil závěrem odvolací soud.

III.

Ústavní soud po zvážení obsahu námitek stěžovatelky ve vztahu k napadeným rozhodnutím dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelky, že v projednávané věci nebyl obecnými soudy náležitě zjištěn skutkový stav věci z toho důvodu, že v průběhu řízení nebyly soudem vyslechnuty nezletilé. Oba obecné soudy při svém rozhodování vzaly v úvahu zprávu opatrovníka, z níž je stanovisko nezletilých k návrhu stěžovatelky jednoznačně patrné, takže jejich případný výslech v řízení by nemohl přinést mimo stresujícího zážitku obou nezletilých pro skutkové zjištění soudu žádný zásadní poznatek.

V pravomocně skončeném řízení oba obecné soudy rozhodovaly o návrhu stěžovatelky (matky nezletilých dcer J. a T.) na úpravu jejich styku s otcem ve smyslu ustanovení , odst. 2 , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Tyto soudy konstatovaly, že právo rodiče na styk s dítětem je sice právem oboustranným, tj. že je zaručeno jak právo rodiče na kontakt s dítětem, tak i právo dítěte na péči svých rodičů, přesto podle platné právní úpravy nelze rodiči, kterému nebylo dítě svěřeno do výchovy, uložit, aby vzájemné kontakty realizoval, pokud o ně on sám, ať již z jakýchkoli důvodů, nemá zájem. V tomto směru sice neustupují do pozadí jeho zákonné povinnosti rodiče postarat se o zabezpečení materiálních potřeb svých dětí, ale nelze otci nijak uložit, pod zákonem stanovenou sankcí, aby s nimi proti své vůli udržoval kontakty založené především na citových vazbách, byť o ně, jak vyplývá ze zprávy opatrovníka, obě nezletilé projevily alespoň verbální zájem. Tato péče a výchova je zajišťována v projednávané věci stěžovatelkou, které byly nezletilé pro dobu po rozvodu manželství svěřeny rozhodnutím soudu do výchovy. Z výpovědi otce nezletilých soudy dospěly k závěru, že je zde nepochybně zájem nezletilých na minimálně udržování citových a rodičovských vazeb mezi otcem a nezletilými, výkonu tohoto oprávněného zájmu však nic nebrání, a to jak ze strany nezletilých, tak i ze strany jejich rodičů. Budou-li tedy mít nezletilé skutečně zájem se se svým otcem stýkat, nejsou jim v tomto oprávnění kladeny žádné překážky. Obdobný závěr ostatně platí i ve styku otce s nezletilými. Úprava styku otce s nezletilými na základě výroku soudu ( zákona o rodině) proto nebyla za této situace nutná ani přínosná.

Proti těmto závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti ničeho namítat. Podle ustanovení článku 32 odst. 4 y "péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči". Ani z tohoto ústavního předpisu ani z ustanovení zákona o rodině nelze dovodit oprávnění soudu uložit rodiči povinnost stýkat se osobně s dítětem. Podle ustanovení článku 2 odst. 4 y "nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá" (stejně též ust. článku 2 odst. 3 y). Pokud by tedy obecné soudy uložily otci dětí povinnost osobního (fyzického) styku s jeho nezletilými dětmi, založily by povinnost, která z ustanovení zákona o rodině nevyplývá. Obecné soudy by se tím dostaly do rozporu s ust. článku 2 odst. 3 y, podle něhož "státní moc... lze uplatňovat jen v případech a mezích a způsoby, které stanoví zákon" (analogicky též y).

Obiter dictum Ústavní soud poznamenává:

Z odborné literární diskuse lze zaznamenat, že současná právní úprava tzv. rodičovské zodpovědnosti, obsažená v zákona o rodině, vyvolává určité pochybnosti. Je poukazováno na to, že některé zahraniční právní úpravy [např. ust. německého (BGB)] vymezují obsah rodičovských povinností mnohem určitěji a přísněji, než současný český , takže z nich lze dovodit též povinnost rodiče stýkat se s dítětem (viz např. Hrušáková M. a kol.: - komentář. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 105). Takové úvahy mohou mít svůj význam z hlediska de lege ferenda. Nelze je však vzít v potaz při posuzování ústavnosti současné judikatury, opírající se o nyní platnou právní úpravu.

Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. října 2009

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu