Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2423/09

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, se sídlem Veveří 57, 602 00 Brno, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. června 2009, č. j. -3870, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci.

Napadeným usnesením Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací z podnětu stížnosti krajského státního zástupce zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. dubna 2009, č. j. -3853, jímž tento soud na základě žádosti odsouzeného (stěžovatele) upustil od výkonu zbytku trestu vyhoštění, který mu byl uložen na dobu neurčitou, a nově rozhodl tak, že žádost odsouzeného zamítl. Vrchní soud v Olomouci konstatoval, že okolnosti stanovené v § 57 odst. 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), mezi něž náleží získání povolení k dlouhodobému pobytu, pracovní a sociální zázemí žadatele a okolnost, že uložení trestu by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin, pro které je možno ve spojení s § 350h odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o soudním řízení trestním (dále jen "trestní řád"), upustit od uloženého trestu vyhoštění, musí být naplněny kumulativně a musí existovat současně. Po vyhlášení rozsudku by musely nově nastat všechny okolnosti předvídané výše, tzn. odsouzený by nově musel získat povolení k dlouhodobému pobytu, získat pracovní a sociální vazby k České republice, když nedostačuje pouhé jejich "prohloubení". Kromě toho vycházel Vrchní soud v Olomouci i z toho, že bydliště otce a sestry odsouzeného se nachází pouze hodinu cesty automobilem od státních hranic České republiky, za nimiž se může odsouzený se svými rodinnými příslušníky stýkat bez jakýchkoliv omezení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v d (dále jen " "), resp. v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Vychází z toho, že jedním z principů spravedlivého procesu je zákonem stanovená povinnost soudů své rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž musí uvést, ze kterých důkazů a prokázaných skutečností vycházely a jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů. Ve vztahu k samotnému napadenému rozhodnutí stěžovatel tvrdí, že bylo vydáno v rozporu s ustanoveními hmotného práva (konkrétně v rozporu s § 57 odst. 3 trestního zákona). Především pak zpochybňuje závěr o nutnosti splnění kumulativní podmínky obsažené v § 57 odst. 3 trestního zákona pro možnost vyhovět žádosti ve smyslu § 350h trestního řádu. Podle názoru stěžovatele jsou překážky pro vyhoštění stanoveny alternativně a uložení trestu bude bránit existence i jen jediné (kterékoliv) z nich. V dané věci tedy Vrchní soud v Olomouci nesprávně aplikoval citovaná ustanovení trestního zákona a trestního řádu, čímž porušil zásadu, že účelem trestního řízení není pouze spravedlivé potrestání pachatele, ale současně je jím také spravedlivý proces.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a stěžovatel na tuto skutečnost správně poukazuje, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v ě, resp. Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), v tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci.

Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, přestože formálně namítá porušení práva na spravedlivý proces ( y a čl. 6 Úmluvy), se v podstatě týkají aplikace a výkladu příslušných ustanovení trestního řádu a trestního zákona. Konkrétně pak vytýká Vrchnímu soudu v Olomouci nesprávnou aplikaci § 57 odst. 3 trestního zákona, podle něhož jsou-li splněny zde uvedené předpoklady (podle názoru stěžovatele postačuje splnění alespoň jediného z nich) je nutno upustit od výkonu trestu postupem podle § 350h trestního řádu. Takováto argumentace stěžovatele neznamená ovšem nic jiného než polemiku se závěry vyslovenými v rozhodnutí obecného soudu, aniž by však tento protichůdný názor byl vybaven relevantní ústavněprávní argumentací. V podstatě tak stěžovatel zpochybňuje právní závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu, jak bylo uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Nadto, jako obiter dictum, je třeba uvést, že závěry Vrchního soudu v Olomouci nejsou v rozporu s výkladem zastávaným právní praxí (viz Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D., JUDr. František Púry, JUDr. Stanislav Rizman, Trestní zákon - komentář I. díl, 6. vydání, C. H. Beck 2004, str. 495), který shodně s Vrchním soudem v Olomouci konstatuje, že zde stanovené překážky pro nemožnost uložení trestu vyhoštění musí být splněny kumulativně.

V napadeném rozhodnutí nelze ani spatřovat porušení principu spravedlivého procesu vylučujícího libovůli. Vrchní soud v Olomouci své rozhodnutí, byť stručně, ale přesto jasně a srozumitelně odůvodnil, když konstatoval, že pro naplnění podmínek stanovených v § 57 odst. 3 trestního zákona nepostačuje pouze prohloubení citových a rodinných vztahů k otci, případně sestře, ale musí být splněny i další předpoklady (získání povolení k dlouhodobému pobytu, navázání pracovních a sociálních vazeb v České republice). Stěžovatel navíc ani ostatní okolnosti pro postup podle § 350h odst. 1 trestního řádu ve spojení s § 57 odst. 3 trestního zákona neuváděl.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. října 2009

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu