Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1024/08

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného ve věci stěžovatelky ADOZ, s. r. o., se sídlem v Bystřici nad Pernštejnem, Nádražní 662, zastoupené Mgr. Pavlem Dvořákem, Advokátní kancelář Žďár nad Sázavou, Nádražní 21, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 1. 2008 č. j. -216 a proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 27. 9. 2006 č. j. -182, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 22. 4. 2008 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní formální náležitosti na ni , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), kladené. Stěžovatelka se touto ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byly porušeny základní ústavněprávní principy zakotvené y a d (dále jen "Listina). Dále má za to, že citovanými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces garantované jí y a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

K porušení citovaných principů, jakož i základních práv (svobod) mělo podle stěžovatelky dojít v řízení o žalobě, kterou se domáhala po žalovaném - svém bývalém zaměstnanci (vedoucím provozovny) - náhrady škody ve výši původně 14.254,90 Kč s příslušenstvím.

Tuto škodu jí vedlejší účastník měl způsobit (zjednodušeně řečeno) tím, že prodával vybraným subjektům výrobky stěžovatelky za toliko nákupní cenu (tedy prodával je s minimálním ziskem), ač mu to bylo stěžovatelkou zakázáno. Tímto chováním docházelo podle stěžovatelky ze strany vedlejšího účastníka k úmyslnému porušení pracovních povinností - proto je možno v případě vedlejšího účastníka uvažovat o náhradě škody. S tímto názorem stěžovatelky se však obecné soudy neztotožnily - Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 27. 9. 2006 sp. zn. žalobu stěžovatelky zamítl, Krajský soud v Hradci Králové toto rozhodnutí prvostupňového soudu rozsudkem ze dne 10. 1. 2008 sp. zn. potvrdil.

Proti oběma rozhodnutím podala stěžovatelka právě projednávanou ústavní stížnost.

Ústavní soud ústavní stížnost, jakož i rozhodnutí jí napadená, posoudil. Vyžádal si rovněž spis Okresního soudu v Ústí nad Orlicí sp. zn. . Dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( , y) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález

sp. zn.

, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté y ( y); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález

sp. zn.

, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku a chráněná práva (svobody) jeho účastníků.

V souladu s výše uvedeným se Ústavní soud nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (takový nesoulad, který tvoří argumentační jádro ústavní stížnosti, však Ústavní soud v právě projednávané věci nezjistil). Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelů, zakotvená v ústavních předpisech.

Na základě námitek stěžovatelky se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před Krajským soudem v Hradci Králové a Okresním soudem v Ústí nad Orlicí, ze kterých vzešla napadená rozhodnutí. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatelky nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatelky jako účastníka řízení bylo plně respektováno.

Co se konkrétně týká námitky uvedené pod bodem III. písm. a) právě projednávané ústavní stížnosti, pak oprávnění vedlejšího účastníka vytvářet ceny pro konkrétní zákazníky je možno vyvodit například z výpovědi svědka V. K. uvedené v protokolu o jednání č. j. -17.

K námitce pod bodem III. písm. b) projednávané ústavní stížnosti je možno uvést, že z výpovědi vedlejšího účastníka učiněné 5. 9. 2002 neplyne, že "příkaz byl vydán dne 1. 6. 2000" (citováno podle ústavní stížnosti); vedlejší účastník ve své výpovědi nadto tvrdí, že příkaz zněl neprodávat Š. do doby, než zaplatí předchozí faktury - jednání o jednom odchodu s firmou svědka Š. přitom proběhlo v době, kdy podle tvrzení vedlejšího účastníka nebyly splatné dřívější faktury.

K námitce pod bodem III. písm. c) lze odkázat na odůvodnění obsažené v tomto usnesení vztahující se k bodu III. písm. a). Vedle toho Ústavní soud poznamenává, že na základě vyjádření účastníků při jednání před prvostupňovým soudem lze považovat tvorbu cen v prostředí stěžovatelky za flexibilní s tím, že rámcová pravidla pro tvorbu cen zde jistě existovala, nicméně nebyla vnímána dogmaticky (zaměstnanci s nimi byli seznamováni ústně atp.).

Namítá-li stěžovatelka, že soud nedostatečně zvážil dosah trestní činnosti, kterou vedlejší účastník páchal vůči stěžovatelce a za kterou byl uznán vinným a odsouzen [srov. námitka stěžovatelky uvedená pod písm. d) odstavce III. ústavní stížnosti], pak zde Ústavní soud plně odkazuje na závěry obecných soudů s tím, že z právně-formálního hlediska nemá tato trestná činnost s právě projednávanou věcí nic společného (a morální hledisko zde není možné zohlednit).

Je-li konečně namítáno porušení procesní ekonomie, kdy soud si nechal vypracovat posudek týkající se stanovení cen věcí, jež měl vedlejší účastník prodávat s nízkým ziskem [námitka pod písm. e) v odstavci III. ústavní stížnosti], pak okresní soud k tomuto kroku přistoupil během řízení, a to v době, kdy všechna ústní jednání nebyla ještě uskutečněna. Proto nemohl soud spolehlivě zodpovědět otázku, zda vedlejší účastník porušil svoje pracovněprávní povinnosti.

Na základě těchto skutečností Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 8. října 2009

Vlasta Formánková

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu