Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2342/09

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Vytejčka, soudního exekutora, se sídlem v Praze 10, Hostivařská 1109, zastoupeného JUDr. Stanislavem Vytejčkem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Benešově, Hráského 406, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. -28 ze dne 11. 6. 2009 a proti výroku II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. -16 ze dne 27. 11. 2008, spojené s návrhem na zrušení věty první ustanovení , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen " ") v jeho celém rozsahu, jakož i v záhlaví citovaného výroku II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud"), a to s odkazem na porušení zejména d (dále jen " ") a , a y (dále jen " "). Spolu s ústavní stížností stěžovatel podal rovněž návrh na zrušení věty prvé , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

Aniž by bylo zapotřebí rekapitulovat v záhlaví citovaná rozhodnutí a obsah ústavní stížnosti (neboť pro vyložení důvodů vedoucích k přijatému rozhodnutí Ústavního soudu toto opakování v projednávané věci nemá žádný význam), může Ústavní soud konstatovat, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.

Důvody, pro které obecné soudy rozhodly výroky, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, v odůvodnění těchto rozhodnutí v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětlují, přičemž Ústavní soud, nemaje potřebu cokoli k nim dalšího dodávat, na tyto odkazuje. Z právě uvedeného pramení, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele shledáno nebylo. Ústavní stížnost je pouhou polemikou se závěry obecných soudů, takže stěžovatelovy námitky důvod ke kasaci v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze a v záhlaví uvedeného výroku II. rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 založit nemohly.

Ústavní soud se navíc ústavními stížnostmi totožného stěžovatele, které se týkají této problematiky, v minulosti již zabýval. Zaujal k ní jednoznačný názor, vycházející ze stěžovatelem zpochybněného stanoviska , vydaného podle ustanovení , jímž Ústavní soud zároveň sjednotil svůj postoj k dosavadní judikatuře v této otázce. Ústavní soud ani v nyní projednávané věci neshledal důvod, aby se od názoru vysloveného a zdůvodněného v uvedeném stanovisku pléna odchyloval.

Jak plyne z rozhodnutí Ústavního soudu o předchozích ústavních stížnostech stěžovatele i z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatel byl se stanoviskem Ústavního soudu k dotčené problematice a z něj vycházející judikaturou Ústavního soudu opakovaně seznámen. Pouhý nesouhlas stěžovatele s tímto stanoviskem tedy nemůže být důvodem, aby Ústavní soud znovu již použitou argumentaci rozváděl, a stačí, když na ni v projednávaném případě plně odkáže. Jinak tomu není ani v případě tvrzení stěžovatele o rovnocenném postavení exekutora a soudce při rozhodování o nákladech řízení. Jak Ústavní soud ve svém stanovisku konstatoval, exekutor má totiž v průběhu exekuce dvojí postavení a jeho charakter se mění. Je totiž třeba odlišovat vlastní exekuční činnost při vymáhání pravomocného rozhodnutí, kdy vystupuje jako veřejný činitel, od jeho postavení při rozhodování soudu o nákladech řízení, kdy je v postavení účastníka řízení. Ani v případě vlastního provádění exekuce, byť byla na exekutora přenesena faktická realizace části soudní pravomoci v oblasti výkonu rozhodnutí, není jeho postavení zcela shodné s postavením soudce. Exekutor je na výsledku exekuce materiálně zainteresován a i při provádění exekuce prostřednictvím soudního exekutora jsou zásadní rozhodnutí, týkající se exekučního řízení, ponechána na nestranném, nezávislém a na výsledku exekuce hmotně nezúčastněném soudu.

Skutečnost, že zákon přenesl některá oprávnění soudu na soudního exekutora, v žádném případě nezakládá rovné postavení soudce a exekutora. Ostatně pokud by tomu tak bylo, nemohl by být exekutor vůbec účastníkem řízení před Ústavním soudem, a to ani v případě rozhodování soudu o nákladech řízení, neboť stát není nositelem lidských práv a svobod. Skutečnost, zda nedosažení přiměřeného zisku ovlivní materiální nezávislost exekutora či nikoliv, nelze chápat jako důvod pro zrušení tohoto, jak již bylo shora uvedeno, ústavněkonformního ustanovení.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení odmítnout.

Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti se Ústavní soud návrhem na zrušení věty první ustanovení § 89 exekučního řádu nezabýval. Jde o návrh pouze akcesorický, který sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 8. října 2009

Vlasta Formánková

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu