Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2329/09

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele V. Z., zastoupeného Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem se sídlem Nerudova 22, Litoměřice, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. -26695 ze dne 17. 6. 2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Ústavnímu soudu byl dne 2. 9. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci (dále jen „“).

Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je obžalován z trestného činu poškozování věřitele ve smyslu § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a trestného činu zpronevěry ve smyslu § 248 odst. 1 a 4 téhož předpisu. Do vazby byl vzat usnesením Městského soudu v Brně sp. zn. ze dne 5. 7. 2007 z důvodů uvedených v § 67 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“). Stížnost proti tomuto rozhodnutí byla Krajským soudem v Brně (dále jen „krajský soud“) zamítnuta.

Krajský soud posléze usnesením č. j. -26657 ze dne 25. 5. 2009 rozhodl o propuštění stěžovatele z vazby na svobodu. Proti tomuto rozhodnutí podal státní zástupce stížnost, na jejímž základě vydal usnesení č. j. -26695 ze dne 17. 6. 2009, jímž rozhodnutí krajského soudu zrušil a nově rozhodl tak, že se stěžovatel dle § 71 odst. 4 a odst. 6 trestního řádu ponechává ve vazbě, neboť u něj nadále trvají důvody vazby ve smyslu § 67 písm. a) trestního řádu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že je ve vazbě držen nepřiměřeně dlouhou dobu a vytýkal , že neuvedl přesvědčivé důvody, pro něž nebylo možno vůči jeho osobě postupovat mírněji a nahradit vazbu jinými prostředky, které by rovněž zajistily dosažení účelu trestního řízení. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 12. 8. 2008, jímž Ústavní soud v minulosti zrušil vazební rozhodnutí obecných soudů v trestní věci stěžovatele právě pro nedostatky v odůvodnění co do naplnění předpokladů ustanovení § 71 odst. 4 a odst. 6 trestního řádu a dále pak na nálezy Ústavního soudu

sp. zn.

a

. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že hodnotil skutečnosti rozhodné z hlediska existence vazebního důvodu dle § 67 písm. a) trestního řádu svévolně, povšechně a neúplně, vyvodil mylné závěry z pobytu stěžovatele v zahraničí, nikterak nezohlednil jeho postoj k probíhajícím hlavním líčením, jímž argumentoval ve zrušeném rozhodnutí krajský soud, a pominul rovněž námitky stěžovatele, že obvinění uvedená v obžalobě byla částečně vyvrácena a ve zbývající části byla případná způsobená škoda výrazně nižší. K trestním řízením, vedeným v minulosti proti stěžovateli u Okresního soudu v Ostravě, již nyní nemohl přihlížet s ohledem na jejich ukončení zahlazením odsouzení, resp. zproštěním obžaloby. Stěžovatel zdůraznil, že hrozba vysokého trestu sama o sobě, pouze v podobě odkazu na trestní sazbu, jíž je dotyčný ohrožen, bez návaznosti na další konkrétní skutečnosti, není pro naplnění citovaného vazebního důvodu dostačující, a že závažnost stíhaného jednání nemůže sama o sobě ospravedlnit dlouhodobé držení obviněného ve vazbě (nálezy Ústavního soudu

sp. zn.

,

a

, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Rokhlinová proti Rusku). Dle stěžovatele byla vydáním napadeného rozhodnutí porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v , , 2 a 5, , a 2 a d, proto navrhl, aby Ústavní soud usnesení vrchního soudu č. j. -26695 ze dne 17. 6. 2009 svým nálezem zrušil.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala rovněž veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené , bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře mnohokrát zdůraznil, že netvoří součást soustavy obecných soudů a není proto oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací pravomoci a přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Tato maxima by byla prolomena pouze tehdy, jestliže by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv, k čemuž by v případě vazebních rozhodnutí došlo zejména tehdy, nebylo-li by rozhodnutí o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže by tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby byly v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 1996

sp. zn.

, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek č. 6, nález č. 88, str. 145 a násl.).

V posuzované věci nic takového zjištěno nebylo. Je třeba podotknout, že stěžovatel napadl ústavní stížností i předchozí rozhodnutí obecných soudů vydaná na základě § 71 odst. 4 a 6 trestního řádu, konkrétně se jednalo o usnesení vrchního soudu č. j. 25056 ze dne 29. 9. 2008 a usnesení krajského soudu č. j. -24830 ze dne 26. 8. 2008. Odůvodnění těchto rozhodnutí bylo obdobné jako odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu č. j. ze dne 17. 6. 2009, přičemž Ústavní soud v usnesení

sp. zn.

ze dne 11. 12. 2008, jímž odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, podrobně vyložil meze přezkumu vazebních rozhodnutí ze strany Ústavního soudu a důvody, pro něž odůvodnění těchto rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstálo, a to i ve světle nálezu

sp. zn.

. Podstata argumentace uvedené v usnesení

sp. zn.

plně dopadá i na nyní projednávanou věc a je možné na ni v plném rozsahu odkázat.

I pro napadené usnesení platí, že řádně odůvodnil jak další pokračování vazby (str. 4 usnesení), tak existenci vazebního důvodu dle § 67 písm. a) trestního řádu, když konkrétní skutečnosti vedoucí k naplnění citovaného vazebního důvodu spatřoval jednak v nedostupnosti stěžovatele v minulosti a dále ve vysoké konkrétní společenské nebezpečnosti stíhaného jednání (str. 3 usnesení). tak postupoval plně v intencích nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

(publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 33, nález č. 48, str. 3 a násl.), když nepřihlížel toliko k trestní sazbě příslušných trestných činů, ale vycházel z výše trestu, který reálně hrozí konkrétnímu obviněnému. se rovněž vypořádal s argumentací krajského soudu, na níž tento založil své rozhodnutí o propuštění stěžovatele z vazby na svobodu, když konstatoval, že ani silný zájem na obhajobě projevovaný stěžovatelem nezeslabuje či nevylučuje důvodnost vazby. Jednalo se o úsudek, náležející plně do kompetence vrchního soudu, jež Ústavnímu soudu nepříslušelo jakkoliv přehodnocovat.

Ústavní soud tedy shledal, že rozhodl o dalším trvání vazby stěžovatele za splnění všech zákonných podmínek. Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle .

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. října 2009

Vlasta Formánková

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu