Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 722/06

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele V. Š., zastoupeného JUDr. Martinem Vlasákem, advokátem se sídlem Mírové náměstí 119, Kouřim, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -137 ze dne 26. 7. 2006, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 13. 11. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen " ") č. j. -137 ze dne 26. 7. 2006.

Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 25. 4. 2000 u obvodního soudu proti České republice - Ministerstvu financí a České republice - Ministerstvu zemědělství žalobu o zaplacení 120 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody za nesprávný úřední postup dle , o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, a , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů. Nesprávný úřední postup stěžovatel spatřoval jednak v pochybeních obecných soudů při rozhodování o jeho restitučním nároku, týkajícím se nemovitostí, náležejících dříve společnosti Jakl a Štěřík, a. s., která byla dle dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků (dále jen dekret č. 100/1945 Sb."), znárodněna zestátněním, dále v postupu státu při privatizaci těchto pozemků a konečně i v tom, že doposud nebyl přijat právní předpis, předvídaný ustanovením § 7 dekretu č. 100/1945 Sb., na jehož základě by bylo možno odškodnit osoby znárodněním dotčené. Rozsudkem obvodního soudu č. j. -115 ze dne 21. 12. 2005 byla žaloba stěžovatele jako nedůvodná zamítnuta, rozsudkem městského soudu č. j. -137 ze dne 26. 7. 2006 bylo rozhodnutí obvodního soudu jako věcně správné potvrzeno. Dovolání stěžovatele proti rozhodnutí městského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. -158 ze dne 21. 4. 2009 jako nepřípustné odmítnuto, neboť Nejvyšší soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla řešena otázka mající po právní stránce zásadní význam [ a odst. 3 , , ve znění pozdějších předpisů].

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že jeho nárok na náhradu škody byl obecnými soudy po právní stránce nesprávně posouzen, v důsledku čehož došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu d (dále jen " ") a práva na ochranu vlastnictví ve smyslu y. Stěžovatel předložil Ústavnímu soudu vlastní právní náhled na projednávanou věc a navrhl, aby Ústavní soud rozsudek městského soudu č. j. -137 ze dne 26. 7. 2006 svým nálezem zrušil. V přípise doručeném Ústavnímu soudu dne 1. 11. 2007 pak stěžovatel opětovně popsal některé skutkové a právní okolnosti, za nichž došlo k privatizaci předmětných nemovitostí a opakoval svou polemiku s právním posouzením věci obecnými soudy.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala rovněž veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené , bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že netvoří součást soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by v důsledku vydání takového rozhodnutí současně došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu y, přičemž podstatu neoprávněného zásahu spatřoval v nesprávném hmotněprávním posouzení věci. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu přichází v této souvislosti v úvahu porušení práva na spravedlivý proces toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však zjištěno nebylo. Obecné soudy se uplatněným nárokem řádně zabývaly, přičemž své závěry, vedoucí k zamítnutí žaloby stěžovatele podrobně a srozumitelně odůvodnily. Jimi provedená interpretace relevantních ustanovení právních předpisů nevybočila z mezí ústavnosti, Ústavnímu soudu proto nepříslušelo jejich závěry jakkoliv přehodnocovat. Ústavně zaručené právo na spravedlivý proces garantuje stěžovateli spravedlivý průběh řízení, nikoliv skutečnost, že bude rozhodnuto dle jeho právního názoru (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 21, nález č. 14, str. 101 a násl). Pouhý nesouhlas stěžovatele s výsledkem řízení před obecnými soudy není sám o sobě způsobilý konstituovat porušení jeho ústavně zaručených práv.

Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti omezil toliko na obecnou polemiku se závěry obecných soudů, aniž by však konkrétněji reagoval na odůvodnění jednotlivých rozhodnutí, opřená o odkazy na ustálenou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu. Ústavní stížnost byla co do uplatněných námitek obsahově zcela totožná s dovoláním, přičemž Nejvyšší soud se v odůvodnění svého usnesení s námitkami stěžovatele vyčerpávajícím způsobem vypořádal. Ústavní soud se s jeho závěry plně ztotožnil a pro stručnost na ně v dalším odkazuje. Nad rámec odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud toliko konstatuje, že se již v minulosti vyjádřil i k možnosti žádat náhradu škody za nesprávný úřední postup z důvodu absence prováděcího předpisu k dekretu č. 100/1945 Sb. (usnesení

sp. zn.

ze dne 4. 5. 2006, dostupné na http://nalus.usoud.cz), přičemž dospěl k závěru, že takový postup možný není.

Jelikož Ústavní soud neshledal, že by vydáním napadeného rozhodnutí došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle .

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. října 2009

Vlasta Formánková

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu