Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2116/07

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného ve věci stěžovatele V. F., zastoupeného Mgr. Lukášem Zscherpem, advokátem se sídlem Plzeň, Lochotínská 18, o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Ministerstva obrany České republiky, Vojenského úřadu sociálního zabezpečení, č. j. 490808/353/409/SD ze dne 5. 1. 2005, proti rozhodnutí Ministerstva obrany České republiky, Sekce personální, č. j. 421/3-221/2005/DP-7542 ze dne 3. 3. 2005, proti rozhodnutí Krajského soudu v Plzni sp. zn. ze dne 25. 1. 2006 a proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. -105 ze dne 23. 5.2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 14. 8. 2007 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní formální náležitosti na ni , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), kladené. Stěžovatel se touto ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí správních orgánů a soudů správního soudnictví, neboť má za to, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jež jsou mu garantována zejména , , a d (dále jen " ") a a y. Stěžovatel podle svého tvrzení předložil jak Nejvyššímu správnímu soudu, tak Krajskému soudu v Plzni řadu důkazů, nicméně oba správní soudy věc nesprávně zhodnotily, nezrušily vadná a nezákonná rozhodnutí správních orgánů, čímž nezajistily stěžovateli řádnou právní ochranu.

Ke genezi celé věci je možno poznamenat, že stěžovatel k podání ústavní stížnosti přistoupil poté, co rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta jeho kasační stížnost, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 1. 2006 č. j. -60. Tímto rozsudkem byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva obrany ČR č. j. 421/3-221/2005/DP-7542 ze dne 3. 3. 2005. Ministerstvo obrany ČR jím zamítlo odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení (dále jen "VÚSZ") č. j. 490808/353/409/SD ze dne 5. 1. 2005, jímž byl stěžovateli přiznán od 8. 8. 2004 starobní důchod ve výši 6991 Kč. Starobní důchod byl přitom stěžovateli přiznán na základě Smlouvy mezi ČR a Ukrajinou o sociálním zabezpečení č. m. s. (dále jen "Smlouva") a Správního ujednání k provádění Smlouvy mezi ČR a Ukrajinou č. 96/2003 Sb. m. s. (dále jen "Správní ujednání"), a podle ustanovení , o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, podle ustanovení , o důchodovém pojištění (dále jen " "), a konečně na základě rozhodnutí Personální sekce Ministerstva obrany o odvolání č. j. ze dne 20. 12. 2004.

Hlavní námitkou stěžovatele ve správním (resp. soudněsprávním) řízení - a konečně i v řízení o ústavní stížnosti - je pak údajný rozpor mezi čl. 7 výše citovaného Správního ujednání a čl. 18 citované Smlouvy, jenž ve svých důsledcích vede k tomu, že citované Správní ujednání odporuje ústavnímu pořádku České republiky.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud, vědom si svého ústavněprávního vymezení ( y), nejprve připomíná, že v zásadě není povolán k výkladu jednoduchého (podústavního práva), neboť ten náleží soudům obecným (správní soudy z toho nevyjímaje). Především soudy vyšších stupňů mají za úkol zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování a v rámci tohoto oprávnění činit výklad podústavního práva. Ústavní soud může do této jejich pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že jejich postup vykazuje znaky protiústavnosti. V reakci na námitky stěžovatele tedy Ústavní soud zvažoval pouze to, zda napadený výklad příslušných ustanovení Smlouvy, Správního ujednání a na ně navazujících národních předpisů není interpretací natolik extrémní, že by vybočoval z postulátů zakotvených v hlavě páté y. Svévolnou interpretaci práva ovšem v projednávaném případě neshledal. Naopak z ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatel opakované uvádí tytéž námitky, jimiž se zabývaly jak správní orgány, tak zejména soudy správního soudnictví.

Ostatně právě z odůvodnění napadených rozsudků správního soudnictví je patrné, že soudy posoudily a vyložily aplikovaná ustanovení Smlouvy a Správního ujednání ústavněkonformním způsobem a současně vysvětlily jejich vzájemný vztah i relaci k národním předpisům. Ústavní soud se s jejich výkladem ztotožňuje. K posílení správnosti jejich výkladu pak Ústavní soud zdůrazňuje, že na obdobném principu, na němž jsou založeny aplikované články Smlouvy a Správního ujednání, je založena většina dvoustranných mezinárodních smluv o sociálním zabezpečení, které Česká republika uzavřela. Taková úprava přitom splňuje svůj účel - tím je nejen snaha zamezit problémům spojeným s případnou transformací výdělků pro výpočty důchodů v různých smluvních státech, ale i vůle ochránit pojištěnce od rizika rozmělnění průměrného výdělku či vyměřovacího základu. Na tom lze pak těžko spatřovat cokoli protiústavního.

Na základě všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele, daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 9. října 2009

Vlasta Formánková

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu